Thursday 15 December 2016

Kapitola desátá: Upíři a krysy

Ágnes byla zrovna na odchodu z Klubu dobrodruhů, aby stihla svou domluvenou schůzku s Ianem Farrellem, když tu za ní přiběhl rozzuřený sir Levsky, tajemník klubu, který měl na starosti jeho administrativní záležitosti.

„Poslyš, Ágnes,“ začal. „Z Klubu právě odešla Rose McGregorová, a tvrdí, že to je proto, žes ji napadla! Podala na tebe stížnost! Musíme to prošetřit, a opravdu z toho nemám radost. Mohla bys mi laskavě vysvětlit, co se tam stalo?“

Ágnes se ho podaří odpálkovat a odložit na později a vydá se do Farrellovy rezidence. Jako jeden z členů Rady Jejího Veličenstva pro věci magické je Farrell obratný politik, a mezi jeho (celkem pokrokové) názory patří i to, že si je potřeba naklonit prostý lid. Proto koná třikrát týdně „otevřené dopoledne“, kdy přijímá návštěvy, a přijme tak i Ágnes. Ágnes mu řekne, že přináší zajímavé zprávy, a popíše mu existenci hlohovice a kde najde doktora Warringtona, který ji vyrábí. Farrell je touto zprávou značně potěšen, i když se to pokusí nedat najevo, a zdá se, že prozatím zapomněl, že svou společnici z předchozího večera (která byla nalezena oslabená a zhroucená v rohu jedné chodby) viděl naposledy právě v přítomnosti Ágnes.

Mise splněna – Ágnes se vrátí do Klubu dobrodruhů a jde na pracovní oběd s Levským, který se domáhá vysvětlení událostí ve Férii. V Ágnesině podání napadla Rose ji. Řekne Levskému, že šlo o jistý rodinný artefakt, který s Klubem nemá nic společného, a který kdysi dávno patřil rodině Báthoryů… a který Rose našla, takže je přesvědčená, že je její. Levský si povzdechne a chce vědět, jak to pokračuje s vyšetřováním – na to mu Ágnes řekne, že je vše vyřešené, že ten, kdo se chtěl dostat do Férie, se tam dostane a co si tam budou řešit mezi sebou, na to stejně lidé nemají žádný dopad. A žádné další děti se v Temži už neobjeví.

Když se jí podaří šéfa zbavit, vydá se obejít pár krámků v pochybných čtvrtích, o kterých vědí jen zasvěcení, a najít věci na rituál hledání.

*

Mark se mezitím vydá do čtvrti Shepherd’s Bush, kam ho odkázal podivný letáček v knize v Královském muzeu. Po delším hledání a ještě delším čekání se dostane ke gnómímu doktoru Heinrichu Stokovi z habsburské monarchie, pro kterého je zkoumání vampirismu osobním koníčkem. Dobrovolně kvůli tomu působí v chudinské čtvrti, aby měl klid, a po nocích pracuje na velkém, dvojitě zaslepeném a replikovatelném výzkumu, na jehož konci by měl stát lék proti kousnutí upírem. Mark po něm chce lék, doktor mu ale slíbí jen to, že ho učiní součástí studie… a Mark dostane placebo (což ale zatím neví).

Poté se Mark vrátí do klubu dobrodruhů, kde po něm Levsky chce, aby mu vysvětlil, co se to v té Férii proboha semlelo. Chce také potvrdit, že pátrání je opravdu u konce a vše je vyřešené, jak říkala Ágnes. To Mark rozhodně popře a odvodí z toho, že Ágnes dala Farrellovi vědět o hlohovici. Protože nikdo kromě doktora Warringtona ji neumí vytvořit (doktor její recept sice nadšeně vykládá všem, kdo si o něj řeknou, ale vždycky mu z toho nadšení – a sklerózy – vypadne nějaká tajná přísada), vyrazí ho Mark varovat… anebo zachránit, podle toho, jak daleko stihl Farrell zajít.

Doma u doktora nikdo není, ale v protější hospodě, kam chodí popíjet tak studenti, tak pracovníci univerzity, si Mark všimne, že Warrington sedí u stolku s jakýmsi velice horlivým človíčkem, který do doktora lije jednoho panáka za druhým a píše si velice podrobné poznámky. Mark zasadí šipku do kuše a vystřelí mu poznámky z rukou a přímo do ohně – a než se kdo naděje, rozpoutá se v hospodě rvačka, během které se Markovi podaří odtáhnout doktora do bezpečí a setřást vyzvědače. Vyrazí do bezpečí Roseina sklepa.

*

Vzhledem k tomu, že tak náhle odešla z Klubu dobrodruhů, měla ten den Rose volno. Vydala se do lázní, kde prohodila několik slov s jakousi unylou dívkou, která pořád mluvila o svém domově v Irsku a měla na krku železný šperk připomínajíc egyptské artefakty, který ji chránil před vílami a skřítky. Byla trochu mimo a dokonce v jednu chvíli omdlela – Rose ji zachránila z bazénu, načež přispěchala její vílí komorná a přes protesty ji odvedla pryč.

Po cestě zpět kočárem ucítila Rose, jak se jí něco hrabe v mysli. Silou vůle se jí podařilo vetřelci ubránit, a dokonce měla v jednu chvíli pocit, že nakoukla do jeho mysli: uviděla temnou sklepní místnost, kde seděl smutný mladý muž, plný žalu, a pak uviděla, jak někde na zelených kopcích stojí ten mladík s onou dívkou, kterou potkala v lázních. Dívka se jej dotkla železným šperkem, mladík se lekl, uskočil a proměnil se v klubko krys.

Rose se vydala zdroj magie hledat. Došla stokami až na místo, které viděla v mysli. Mladý už tam nebyl, ale všude okolo byly krysy, s krhavýma očima a dlouhými, ostrými zuby. Upíří krysy. Jedna z nich Rose napadla, ale ubránila se a odjela domů, připravena vysypat všechny podlahy ve své vile stříbrným prachem.



S příchodem noci se Mark, Rose a doktor Warrington sešli u Rose doma. Tušili, že Ágnes se pokusí získat žezlo (nebo Farrell doktora), a tak drželi celou noc stráž. O půlnoci se rozezněl poplach – někdo magicky zaměřoval něco v domě.

A několik mil jižněji se Ágnes ve svém pronajatém pokojíku spokojeně postavila nad pentagram namalovaný krví černého selete. Věděla, kde žezlo najde.

„Hele, Rose, když máš tak ráda ty vědce… Nechtěla bys podporovat ještě jednoho?“
„Jako ještě navíc k tobě? Co je zač?“
„Je to doktor, moc chytrý a vzdělaný, a léčí upíry. Dělá na ně výzkum. Jenom bychom museli v tom stříbrném prachu udělat u zadních dveří malou skulinku, aby za ním mohli ti jeho pacienti chodit…“

*

Po půlnočním poplachu se celou noc nic nedělo, a tak bylo někdy dopoledne rozhodnuto, že Rose s Markem odvedou doktora Warringtona domů. Protože to nebylo daleko, šli pěšky – a v jedné boční uličce je náhle, zcela nepřipravené, obklopila horda upířích krys. Uprostřed se objevila postava s dlouhými drápy a velkými zuby, které z krhavých očí blýskala potměšilost. Byla to Ágnes a přišla si pro žezlo.

Debata trvala dlouho a byla náročná, a bylo s podivem, že nepřerostla v otevřený konflikt. Ágnes několikrát prohlásila, že chce žezlo ochránit před někým, kdo by jej mohl zneužít, Rose s Markem na to odvětili, že jí nemůžou věřit, a nakonec Ágnes ustoupila s tím, že s tím nemůže nic dělat, a že mají být připraveni, že si ten někdo – ten mocnější upír – pro to žezlo přijde a že s tím nebudou moct pravděpodobně nic dělat.

Pak zmizela.

*

Doktora Warringtona se kupodivu nikdo podruhé už opít nebo unést nepokusil, a nedlouho po těchto událostech se brány Férie opět otevřely. Možná skončilo v Temži ještě jedno dítě, kdo ví, možná s tím měl něco společného starý irský krysí skřítek a jeho lidská láska… to už se nikdo nedozví.

Děti se každopádně přestaly objevovat, a to siru Levskému ke spokojenosti stačilo.

Monday 12 December 2016

Ze života

/5 aspektů, 37 bodů/

Rose McGregor

Bezhlavý dobrodruh
Známá archeoložka
Američanka
Rusovláska
Hůl pravé podstaty

4 - Prolamování ledů
3 - Staré písně a jazyky
3 - Dýky
3 - Pasti
2 - Hůl
2 - Legendy a báje
1 - Odolnost na magii

/+2 body/

***

Mark Parkinson


Na vše existuje vědecké vysvětlení
Není důležité, jak vypadám
Prcek i na trpaslíka
Vyšetřování má prioritu
Kousnutý upírem

4 - Ohledání místa činu
3 - Kuše
3 - Kabát plný kapsiček
3 - Pitva
2 - Argot
2 - Jedy
1 - Ovládání krys, netopýrů a vlků
1 - Oprsklostí vpřed

/+1 bod/

***

Rudy Stonehammer

Doma všude, kde teče alkohol
Účet v trpasličí bance
Ocelové podrážky
Trpaslík
Houževnatost kamene

5 - Magie kamene
4 - Pouťové triky
3 - Paměť kamene
2 - Hazardní hry
1 - Švec
1 - Jízda na koni

/+1 bod/

***

Gina Deepvale

Goblinka
Kapsářka
Občas se mi pod prsty dějí divné věci
Děcko ulice
Vykořeněná

4 - Nic přede mnou nezůstane zamčené
3 - Kapsářka
3 - Kontakty s podsvětím
2 - Já tu přece nejsem
2 - Sebeobrana
2 - Manipulace s lidmi
2 - Gobliní mechanik
1 - Ostré zuby
1 - Ve městě se zorientuje
1 - Vztah ke zvířatům

Kapitola devátá: Roztržky a rozhodnutí


  • Když Rose zjistila, že cestují s upírem (dokonce se dvěma!), nebyla z toho moc nadšená a rozhodla se zjistit, o co tu jde. Následovala svižná a krvavá potyčka, během které se Ágnes podařilo žezlo spolknout, Mark jí ho zase vytáhl z břicha ven, a potutelně se usmívající starý elf Arias jej nakonec, když to vypadalo, že potyčka nebude brát konce, odčaroval se slovy, že jej zase naleznou, až se vrátí do svého světa.
  • Rozezlená Rose prohlásila, že s upírkou cestovat nebude, a rozhodně se nebude bavit s nikým, kdo ji podporuje. Práskla za sebou dveřmi a vydala se – když už byla v té Férii – na svatbu své přítelkyně Evelyn. Cestou, poté, co se dobývala na záchod (nebo do klenotnice, podle toho, které verzi budete ochotni věřit), vyslechla rozhovor několika elfských šlechticů. Ukázalo se, že elfští páni schválně udržují zavřené portály, aby se klání o vedoucí pozici nemohl účastnit jeden z nich, který zůstal vězet v lidském světě.
  • To samé se dozvěděl Mark a Ágnes od Ariase: jakýsi Ian Craig Cairn Farrell, jeden z elfích pánů (pán Domu olší), upadl u ostatních v nemilost (prý se příliš zabývá lidskými věcmi, třeba jakýmisi technologickými vymoženostmi a podobně). Protože neprozřetelně sídlí v zemi lidí, ostatní elfové spojili svou moc a „zamkli“ ho venku. Jenomže on se zřejmě snaží dostat zpátky dovnitř a mohl by mít něco společného s těmi mrtvými dětmi.
  • Mark vyrazí na Evelynin zámek. Ágnes se cestou odpojí, protože slunce stojí vysoko na obloze, a ukryje se v malé jeskyni. Tam najde chumel krys, které se kroutí okolo jedné velké krysy. Ágnes sama přijme polokrysí potvoru a naváže s menšími krysami telepatický kontakt.
  • V tom okamžiku se v chodbičce objeví Rose s Evelyn, které na chvíli opustily svatbu, aby ulovily upírku. Evelyn kolem Ágnes, která vypadá v polokrysí podobě dost děsivě, udělá mříž z měsíčního světla, než ji ale Rose stihne zapíchnout, Ágnes vyprchá hlohovice a přenese se zpět do světa lidí.
  • To samé se stane později i Rose a Markovi, po krátkém setkání se skupinou elfů vedených Evelyniným nastávajícím manželem, kteří „unesenou nevěstu“ vyrazili hledat.
  • Zpět v zemi lidí zjistí Mark, že starý elf poťouchle přidělil žezlo jemu. Poté, co se mu podaří odpálkovat až příliš přátelského komisaře, který mu určitě chce pomoct ve vyšetřování těch chudáků dětí (o kterých do té doby neslyšel), se mu podaří znovu se nechat (byť krátkodobě) ubytovat u Rose. Předá jí žezlo a v noci pověří několik krys, aby hlídaly. Také se mu podaří zajistit audienci u Iana Farrella.
  • Ágnes se staví v Klubu dobrodruhů, znovu si opíše runy z mrtvého dítěte, a vydá se za lordem Farrelem, u kterého se jí podaří získat na druhý den audienci. Pak vyšle noční zvěř, aby vystopovala žezlo a zjistí, že se nalézá u Rose v pokoji. V podvečer se ještě jde nakrmit a přichomýtne se na bál, kde je zrovna hostem i Ian Farrell – a protože s sebou má neopatrnou společnici v purpurových šatech, skončí omráčená a bez několika pint krve na sedátku v temném koutě usedlosti. Ágnes pak objeví zvláštní shluk krys, který se velice podobá tomu, jaký viděla ve Férii. Jen se místo „matky krysy“ shlukují kolem něčeho jiného, něčeho tajemného a starého, co Ágnes nedokáže úplně identifikovat. Na krátkou chvíli se jí nad tím podaří získat duševní převahu, pak jí bytost ale proklouzne mezi prsty.
  • A protože už tuší, kde by žezlo mohlo být, vydá se pro něj...
  • Mark se mezitím, poté, co se mu podaří dopsat protokol, předat žezlo a zbavit se dotěrného komisaře, vydá do knihovny, aby si něco přečetl o vampirismu a možnosti jeho léčby. Přece jen zjistil, že škrábnutí od Godina mělo za následek asi nějakou drobnou nákazu, a rád by se jí zbavil. V několika knihách, které si na toto téma nechá přinést, najde nenápadně vložený letáček, který mu slibuje přesně to: Trápí vás náhlé záchvaty vedra, místy přecházející do pálení až spálení pokožky? Objevila se u vás náhlá a nevysvětlitelná alergie na česnek a stříbro? Chodíte poslední dobou stále méně a méně radši do kostela? Pomůžeme vám! 5 Wormholt Rd, Shepherd Bush, ptejte se po Dr. Stokovi.


  • P.S. A Rose slavnostně vystoupí z Toho druhého klubu dobrodruhů.


Saturday 1 October 2016

Kapitola osmá: Vyplavila to Temže

Ten druhý klub dobrodruhů, organizace, která do svých řad přijme opravdu, ale opravdu každého, má k prošetření nový případ. A komu jinému jej svěřit, než ozkoušené skupince… respektive těm, kdo z ní zbyli?

A tak protože Rudy si vyřizuje nějaké záležitosti v docích a Evelyn se má v létě vdávat, padla zodpovědnost za nový případ na Rose a Marka Parkinsona. A protože nedávno přibyla do Klubu nová posila z Rumunska, tichá dívka Ágnes, naskytla se tu i jedinečná možnost, jak ji nechat pod dohledem zkušenějších dobrodruhů ukázat, co v ní vězí.

Sir John Levsky, satyr, na kterého padla toho dne nepříjemná povinnost zařizovat administrativní záležitosti Klubu, vysvětlil Ágnes a Rose (a taky Markovi – když se tedy jednomu z Roseových doktorandů konečně podařilo probojovat se k němu do laboratoře), o co jde.

„Kdes byl, Marku? Už tu na tebe čekáme hodinu!“
„Nějak jsem se nemohl dostat z laboratoře. Honil jsem tam krysu!“
„Krysu? V mém domě žádné krysy nikdy nebyly! Teda… dokud ses tam nenastěhoval ty. Ach jo.“

Šlo o následující: V Temži se našla tři dětská těla, pokrytá starým elfským písmem a prázdná, dutá. Jako by z nich někdo vyndal vnitřnosti a nechal jen kůže. Jedno tělo pověrčiví dělníci spálili hned po vytažení na nábřeží, druhé se dostalo do rukou nočním elfům, kteří jej odnesli svému pánu, Arthuru Connachtovi, a třetí je v Klubu dole v pitevně. Chtělo by to zjistit, co se to tu sakra děje – a možná dřív, než se tu těch těl objeví víc.

A mimochodem… Také se posledních pár dnů nedá procházet do Férie. Portály jsou zavřené. Sem tam se to stane a bývá to dočasná záležitost, tak se uvidí, co z toho bude. Ale to jen, abyste věděli.

Vydali se prohlédnout si tělo – bylo opravdu tak ošklivé, jak se dalo očekávat. Zdálo se, že na sobě má vyryté neustále se opakující větu. Ágnes si ji pečlivě opsala na kus papíru; Mark se s tím moc nepáral a prostě si kus kůže odřízl.

Pak společně vyrazili nejprve za Arthurem Connachtem, který je ale odmítl přijmout. Poté, co je jeho služebná dryáda poslala pryč, rozhodli se proniknout do domu přes zahradu. Rose se podařilo přesvědčit hlídajícího metaře, aby šel uklízet na hlavní třídu, a pak se už jen stačilo vyhoupnout nahoru na zeď a seskočit do stínu rozložitého dubu. Zahrada byla plná slunce a zadní strana domu byla, co by kamenem dohodil – když se k ní ale naše trojice vydala, nezdálo se, že by se nějak zvlášť přibližovala. Po několika desítkách minut chůze pod palčivým sluncem bylo jasné, že tudy cesta nepovede.

Všimli se, že nedaleko se na kamenné sedátko posadil velký bílý kocour. Mark usoudil, že by mohlo jít o strážce zahrady, a tak zapískal na několik krys a požádal je, aby kocoura zabavily. Kocour po něm loupl okem, pohnul packou, jako by chtěl krysy prostým pohybem zahnat – ale ty se náhle začaly chovat zvláštně. Ztuhly, chvíli nehybně stály na místě, a pak úprkem zmizely pryč, jako by je něco volalo. Kocour se naježil. Ukázalo se, že se jedná o samotného Arthura Connachta, který se nechal po chvíli přesvědčit, že dobrodruzi přišli v dobrém a že by jim mohl ukázat druhé nalezené tělo. Zdálo se, že i chování krys ho trochu znepokojuje – údajně jimi proběhla vlna nějaké mocné magie.

Dětské tělíčko, které měli v opatrování noční elfové, vypadalo stejně jako to první. Rose se podařilo rozluštit, že text, kterým jsou těla popsána, je zaklínadlo ve staré elfštině, které cosi otvírá; ani Connacht ale staroelfsky neuměl, tak je poslal za dryádou Aéthé, o které se říká, že si pamatuje zrod světa.

Skupinka se cestou stavila u známé brány do Férie v Hyde Parku a potvrdila si, že je opravdu zavřená – hlohový keř vedle ní, kouzelná rostlina umožňující průchod mezi světy, navíc pomalu usychal.

U Aéthé – na jejíž palouček je podzemní chodbou ústící do hájku na kraji Hyde Parku dovedla dryáda Vrbička –  se dozvěděli, že stará elfština pochází ještě z dob, kdy svět lidí a skřítků byl jeden. A také, že je to nebezpečná řeč, protože její slova mají vlastní vůli a chce to opravdu velkou moc, aby je byl člověk schopen donutit dělat opravdu to, co chce. Aéthé nebyla ráda, že se v její říši zaklínadlo vůbec objevilo a mávnutím ruky je smazala z papíru, který jí Ágnes ukazovala. Pak je vyponklonkovala pryč, a až zpátky v Londýně zjistili, že sídlo dryád je ve Férii, takže na podzemní průchod se uzavření portálů zřejmě nevztahuje. Už ale bylo pozdě – tento průchod byl uzavřen také.

Rose si vzpomněla, že do Férie se dá přenést i hlohovicí, pálenkou vytvořenou z hlohu. Popíjení hlohovice mělo určitou výhodu a určitou nevýhodu – člověk si sice musel udržovat hladinku, aby ve Férii vydržel, ale zase se na něj (alespoň co ukázalo těch pár dosud provedených pokusů) nevztahovala časová disociace tak obvyklá při putování do země víl. Jinými slovy: při cestování s pomocí hlohovice vám nehrozilo, že se do světa lidí omylem vrátíte o sto let později.

Hlohovici vyráběl Rosein kolega z katedry chemie, doktor Charles Warrington. Podělil se o své zásoby a než se nadáli, stáli pod modrou oblohou ve Férii.

Vydali se k nejbližšímu městu a cestou minuli portál z Hyde Parku, ale z opačné strany. Zde, ve Férii, měl tradiční podobu menhirového kruhu (ne jako v Londýně, kde ho na počátku 19. století „zamaskovali“ za romantickou zříceninu). Ani zde nešlo portálem projít; když o něj ale Mark zavadil kusem železa, který mu koukal z kapsy, vzduch mezi menhiry začal vibrovat a uprostřed se objevila matně viditelná síť pečeti, označená znakem jelena s ulomeným parohem.

Skupinka pokračovala dál do města, kde bylo rušno – konal se tu trh a ulice byly vyzdobeny prapory se známým symbolem jelena. Ukázalo se, že jednou za pár let se elfské dvory dohadují o to, kdo bude dalších několik let nominálně vládcem a rozhodčím sporů, a že tato událost právě nastala. Pán tohoto města se klání účastní taky, a celou záležitost provází řada her.

Rose ukradlo nějaké elfské dítě váček s penězi a když si pro něj šla, strhla na sebe pozornost městské stráže. Po výslechu v předzámčí se skupinka dostala k tomu, proč do Férie přišli, a ukážou veliteli stráže Malkasovi cár kůže se zaklínadlem. Toho staroelfské zaklínadlo, zdá se, vyděsí; a protože incident s kapsářem už byl víceméně vyřešen, odvede je za dvorním rádcem místního vládce, starým Ariasem.

Arias prohlásí, že než jim pomůže, potřebuje, aby k němu přistupovali s čistou myslí – věděli například, že cestují s upíry? V dlani se mu objeví zářící koule slunečního světla a jak Mark, tak Ágnes, se vrhnou po nejbližším stínu.

To, že Mark možná vyvázl z onoho posledního setkání s větším škraloupem, než by se zdálo, Rose tak trochu tušila. Ale že k nim Levsky přiřadí upírku, to už je trochu moc… A protože Rose upíry ráda nemá, otočí se a s žezlem v ruce vyrazí k Ágnes.

Wednesday 1 June 2016

Kapitola sedmá: Boj pod Vyšehradem

  • Elektra přišla provést rituál, došlo k boji; rituál se nepovedl, ale upírka utekla. Získali z ní ale místo, kde sídlí ten, pro kterého celý rituál provádí.
  • Na hluk na Výstavišti byla upozorněna policie – zatímco Evelyn chytala upírku po Stromovce, ostatním se podařilo dostat do vězení a být předvedeni k výslechu. Trvalo to celý zbytek noci, potkali se až druhý den doma.
  • Druhý den navečer se družinka vydala prozkoumat adresu, kterou dostali od Elektry. Dostali se do katakomb pod Vyšehradem; ukázalo se, že tam má sídlo Olivier Godin, mocný upír, který si dělá zálusk na ovládnutí celé střední Evropy.
  • Godin si chtěl podmanit i upíry, kteří s ním nebyli pokrevně spřízněni. Dozvěděl se o existenci žezla a napadlo ho, že by to mohl být zajímavý způsob, jak ostatní upíry „po dobrém“ přimět ke spolupráci. Jenomže se ukázalo, že žezlo mohou ovládat jen trpaslíci, pokud by se nenašla koruna, která moc ovládnutí přenáší i na ostatní.
  • Korunu se Elektře rituálem podařilo dostat ze sochy Bruncvíka.
  • Družince se tohle samozřejmě nelíbí, probojují se z krypty ven a podaří se jim utéct spolu s korunou. Rozzuřený Godin ale Marka na útěku kousne.
  • Než odjedou, staví se Mark u Chleboráda na Karláku, dá mu trpasličí korunu a seznámí ho s Tobiášem Johanem. Setkání dopadne dobře, Tobiáš dojde klidu, když pohovoří s místním králem, a dobrodruzi odjedou posledním nočním vlakem z Prahy pryč (i s žezlem)...

Tuesday 31 May 2016

Projekt Pegasus: When the stars are right...

Briefing

Už celými dvěma misemi ostřílení agenti časokorporace Pegasus by si nikdy nebyli pomysleli, že by je briefingem před misí mohl provést někdo jiný, než Q. Překvapeně tedy hleděli na mladého důstojníka, který si na pultíku rozkládal materiály a právě pohybem ruky spustil projektor.

„Kde je profesor?“ zasykl náhle někdo. A opravdu, po profesoru Hopfensbergerovi jako by se země slehla.

„Q si s ním potřeboval něco vyřídit,“ odpověděl důstojník, aniž by zvedl oči z tabletu před sebou. „Tentokrát půjdete bez něj. Až se vrátíte, bude tu na vás čekat… s trochou štěstí. A nyní neztrácejme čas – čeká vás výlet do 19. století.“

Kupodivu se ukázalo, že briefing lze provést podstatně podrobněji, než to obvykle dělal Q. Mladý důstojník agentům přesně vysvětlil, o co jde, dodal jim podrobnou mapu místa, kam se měli vydat, a dokonce jim přidělil ochranné identity. Jediný problém byl v tom, že nikdo úplně nevěděl, o co jde. Ono o to totiž teprve mělo jít. Podle analytiků ukazovaly časové proudy na to, že v blízké budoucnosti dojde na tomto místě k nějakému hroznému neštěstí – ale jakému, to už ze svých grafů nedostali. Pochopili jen, že jde o jakýsi anachronismus, časovou anomálii, zkrátka o neštěstí, které do tohoto času nepatří. Úkol tedy zněl následně: zjistit, o co jde, a za každou cenu neštěstí zabránit.

Do roku 1899 se tedy K vydal jako dědic, který se vrací převzít hostinec po mrtvém strýci, Trojka s MP jako inspektoři c.k. policejního sboru (s jedním koněm a dvěma koly), a Sára se Svištěm jako novinářka a fotograf.  Svišť poprvé oblékl moderní šaty, a když mu Z zakázal cokoli, co by se podobalo oštěpu, spokojil se se stativem s naostřenými nožkami. Proč si brát jeden oštěp, když může mít tři, že…


Sen a strach

Do hostince U beraní hlavy se dostali celkem bez potíží. Místní jen nedůvěřivě třásli hlavou, když se jich ptali na cestu, a tvrdili jim, že jsou šílení – v domě straší a nikdo na tom prokletém místě dlouho nevydrží. Pak je sledovali, jak si to šinou cestou k hostinci, křižovali se a zavírali okenice.

A přestože většina agentů si o pověrčivosti a prokletých místech myslela své, v něčem vesničanům nemohli nedat za pravdu. Opravdu se nedalo říct, že by hostinec působil útulným dojmem – atmosféra by se dala nazvat až strašidelnou. Po rychlé večeři (a poté, co se Svišť naučil manipulovat s fotoaparátem a pořídil jim jednu fotografii na památku) si všichni šli lehnout, zmoženi přesunem. Do klidného spánku však měli tu noc mít daleko.

Noční můry se nevyhnuly nikomu a tu noc sebou všichni sebou házeli na zatuchlých lůžkách zbrocení potem a mumlali ze spaní. Jediný, na koho stísněný dům nijak nepříjemně nepůsobil, byl MP. Jako obvykle si dobrovolně vzal hlídku, usadil se dole ve světnici a až do půlnoci pozoroval tichou krajinu před hostincem. Pak jeho audiosenzory zaregistrovaly vrzání schodiště. MP se otočil a uviděl uprostřed místnosti vyděšeného Sviště, který v ruce třímal jednu nožičku stativu a mířil ke dveřím.

„Co se děje?“ zeptal se MP.

„Sen…“ zamumlal Svišť. „Strach. Sen a strach. Svišť muset ven najít stopu. Vidět muže ve žlutých šatech. Muž – strach.“

„Počkej, půjdu s tebou,“ zvedl se MP a společně vyšli z domu.

Když o chvíli později narazili na stopy, Sviště to zcela evidentně vyděsilo ještě víc. MP z jeho vyprávění pochopil, že se mu zdálo, že chodí okolo domu a že jeho cesta končí někde v lese u jakéhosi zrcadla, ve kterém uviděl muže v žlutých šatech, ze kterého šla hrůza a děs.

„To být Svišťovy stopy,“ zamumlal po chvíli.

„Ale tys nemohl vyjít z domu,“ namítl MP. „To bych tě přece viděl.“

Svišť jenom zděšeně zamručel.


Deník

Když se po několika hodinách vrátili do hostince, málem se při vstupu do místnosti propadli pod podlahu. Prkna totiž někdo vytrhal a hodil na stranu, a odhalil tak udusanou hlínu půl metru pod nimi, pokrytou pavučinami a prachem. Na schodech do patra stála Sára a Trojka, nevyspalé a v nočních košilích, a vztekle něco křičely na K, který právě strhával ze stěny sednice police a prohledával zeď za nimi.

Ani K totiž tu noc neměl klidné spaní. Zdálo se mu o posledních chvílích posledního majitele, který se v hostinci oběsil, a trpěl utkvělou představou, že tu někde bude jeho deník. Vzbudil se a šel ho hledat – a když ho nenašel na obvyklých místech, začal dům prohledávat opravdu, opravdu podrobně. V jeho destrukčních tendencích ho nešlo zastavit, tak to nakonec všichni vzdali a šli se zkusit ještě dospat.

Někdy nad ránem K deník našel – deník plný blábolení pomatence, šílené, vyděšené popisy hrůzných vizí. A taky tam toho bylo spousta o nějakých houbách.


Jmének c. k. policejního ředitelství v Praze!

S ranním světlem vypadají věci většinou lépe – ale jen pokud se člověk právě nepokusil strávit noc v prokletém hostinci. Nevyspalí a nevrlí se rozhodli, že hostinec nebude úplně dobré zázemí (Trojka, kterou se celou noc zdála jedna noční můra o Hřibu za druhou, to prosazovala velice vehementně), a usoudili, že by bylo záhodno přesunout se do hotelů ve vedlejších vesnicích. K, který usnul s deníkem v rukou, odmítl kamkoli odejít a prohlásil, že on, dědic, tu rozhodně zůstane. A že začne tím, že ve vesnici objedná úklid.

MP s Trojkou oblékli uniformy a na kolech oražených cedulkami „V majetku c.k. policejního ředitelství v Praze“ vyrazili do Březnice, kde se na policejní stanici představili jako pražští inspektoři. Policejní kapitán jim snaživě podal hlášení o posledních zločinech – většinou se toho prý neděje o moc víc, než že někdo někomu ukradl slepici, ale v posledních dnech… no, podívejte se sami.

Z dokumentace, kterou jim ukázal, by se udělalo špatně i zkušenějším vyšetřovatelům. V okolí došlo k šestinásobné vraždě na dvou různých místech a těla byla strašlivým způsobem zohavena. Také tu někdo vykrádá hroby. MP s Trojkou přislíbí pomoc při vyšetřování a doprovázeni mladým policejním bažantem vyrazí na obhlídku místa činu. Ostatní jsou rádi, že je mají dočasně z krku – stačilo dvacet minut vystavení nelítostné chladnokrevnosti MP a Trojka si byla jistá, že na policejní stanici se vítanými hosty nikdy nestanou. Ale co – jsou, koneckonců, inspektoři, tak je to tak v pořádku.

Podrobná inspekce místa činu nic neukáže, stopy jsou už staré. Jen v jednu chvíli má Trojka vizi – v záchvatu nechuti se jí zatmí před očima a uvidí postavu zahalenou v kápi, která v nelidském pařátu svírá obsidiánovou dýku… a pak všechno pohltí šílený smích Hřibu.



Odvolávání deště

Novinářka se svým fotografem – tedy Sára se Svištěm – vyrazili do Blatné, aby zjistili, jestli se v posledních dnech nedělo cokoli, co by mohlo zajímat místní i národní noviny. V hotelu narazí na trojici Američanů vedených Carlem Stenfordem, se kterými se jim podaří trochu sblížit – bohužel však ne natolik, aby z nich dostali, proč tu jsou. Evidentně přijeli z velké dálky, protože se tu má něco stát, ale není vůbec možné, že k tomu opravdu dojde, jestli to počasí bude dál přetrvávat.

Svišť nabídne mužům, že jim ukáže rituál tance, kterým dokáže změnit počasí a rozehnat mračno. Zvědaví Američané souhlasí a vyrazí se Svištěm a Sárou do nedalekého lesa, kde se ale rituál nepovede. Sára zkusí ještě na muže udeřit s mužem ve žlutém, ale Stenford, se zasekne, odmítne říct cokoli dalšího, a řekne jim, že jestli jim je život milý, měli by odjet.

Sáře se ještě podaří jít na večeři s Drewem, trochu sdílnějším ze skupiny, ale i z toho toho moc nedostane. Pochopí ale, že Američané tu jsou zřejmě kvůli stejnému neštěstí, které se má přihodit.


V cirkusu

K – tedy William Smith – mezitím nechal úklid hostince v rukou vyděšených žen z vesnice, které přesvědčil nepřiměřeně vysokou odměnou, a vyrazil do cirkusu za městem, kde si chtěl pohovořit s principálem.

Principálem cirkusu nebyl totiž nikdo jiný než Chval, postava známá všem agentům Projektu Pegasus. Nebyl jedním z nich, protože časem cestoval stejně jako všichni ostatní – až na to, že jím cestoval podstatně déle. V tuto chvíli už asi tisíc let. Poté, co se K podařilo zaujmout jeho pozornost tím, že mu poslal jako dárek sluneční brýle, pokusil se ho přesvědčit, aby představení zrušil. Mělo tu, koneckonců, dojít ke strašnému neštěstí. Chval to ale kategoricky odmítl, oba si ujasnili, že si nechtějí dělat problémy, a Chval daroval K volňásky na další představení. K mu dal na oplátku jedny ze svých slunečních brýlí.


Místa vraždy

Po noci strávené ve vesnických hotelech se celá skupinka druhý den ráno sešla, zabrala snídaňový salonek nejlepšího březnického hotelu a sdělila si, co všechno zatím ví. MP přišel s hypotézou, že poloha míst, kde se několikanásobné vraždy odehrály, nemusí být náhodná – a že je možné, že jsou lidé obětováni na konkrétních místech kvůli nějakému obřímu rituálu. Bylo to ale potřeba prošetřit. Vytipoval další možná místa vražd a skupinka se je vydala prozkoumat (několik policistů poslali mezitím zkoumat potenciální místa činu ležící v opačném směru).

A brzy odpoledne se ukáže, že hypotéza MP byla správná – na všech vytipovaných místech naleznou další mrtvoly. Místa tvoří vrcholy šestiúhelníku, jehož střed leží přímo v hostinci U Beraní hlavy (na jednotlivých místech ležely totiž zavraždění také do tvaru šestiúhelníku). Na posledním vrcholu ke krveprolití došlo teprve nedávno, a většina skupinky není dost otrlá, aby ten pohled unesla: K se vyděsí k nepříčetnosti a jako smyslů zbavený vyrazí do lesa; Sára Sviště pošle za ním, což si K ve svém deliriu vyloží tak, že ho někdo – nebo něco – loví. Zastaví se až o pět kilometrů dál na návsi vesnice, kde mámení smyslu trochu pomine a konečně schopen popadnout dech a zjistit, že ho celou dobu nepronásledoval nikdo než Svišť.

Ani Trojka nenesla hromadu mrtvol bez následků. Omámeně se vypotácela na Hůrku, která se tyčila nad jeskyní, ve které krvavá vražda proběhla, a téměř poslepu odhrabal krycí kamení z časové schránky, kterou v Hůrce kdysi dávno umístili. Ke své úlevě tam našla balení injekčních stříkaček se zklidňujícími léky a hned jednu využila. Raději je vzala s sebou pro další použití – měla pocit, že by se ještě mohly hodit. A když už tam byli, rovnou tam nechali zprávu, kterou našli při minulé misi. Profesor Tesla jim ji jistě pomůže dekódovat (pro případ, že by ho to nenapadlo, mu také poslali dopis).

Sáře přišlo šílenství ostatních trapné. Sama neměla pocit, že by se jí cokoli dotýkalo, kromě sem tam nějakého nepříjemného snu. Podařilo se jí vyvolat vzpomínky mrtvol na posledním místě vraždy a zjistila, že do rituálu byli zapleteni jak vesničané, tak jakési obří krysí zrůdy.

Po nějaké době se všem podaří sejít na posledním vrcholu hexagramu, kde ale evidentně žádná vražda dosud neproběhla. Skupinka se vrátí zpátky do Březnice, kde řeší, co dál – MP s Trojkou jsou pro to, aby šli pomoct četníkům ochránit místo, kde má proběhnout poslední vražda, ostatní jsou přesvědčeni, že je potřeba zjistit, co leží v srdci hexagramu.

Během debaty se Svišť rozhodne vyvolat fotku z prvního večera a ke své hrůze zjistí, že za jejich usmívajícími se tvářemi bobtná na zdi hostince jakási houbovitá hmota, která tam ten večer rozhodně nebyla… a která se hýbe i na fotografii. Svišťova těžce zkoušená příčetnost dostane další ránu – odhodí fotku, zaječí a vyběhne ven, směrem k hostinci. Pro K se Sárou je tím rozhodnuto – vezmou jedno kolo a vyrazí za ním. Ke svému překvapení (a potěšení) narazí po cestě na tři Američany z Blatné, kteří si to rázují stejným směrem, jako oni. Ti z nich sice tolik nadšení nejsou, ale když zjistí, že se jich nezbaví, rozhodnou se jim vysvětlit, o co jde. Vědí, že se tu má stát nějaké neštěstí a zaslechli cosi o černé koze z lesů s jejími tisíci mladými... Jsou tu proto, že „the stars were right“, a že raději sem přijeli, aby hrozícímu nebezpečí – příchodu některého z Prastarých bohů na tento svět – zabránili.

Za chvíli dorazí ke dveřím hostince a Stenford sáhne po klice.
„Asi budete potřebovat tohle, ne?“ zeptá se jízlivě K a vytáhne z kapsy klíč od domu.
Stenford stiskne kliku, zamčené dveře se bez sebemenšího zaskřípění otevřou a Američané zmizí uvnitř. Drew ještě stihne vrhnout přes rameno opovržlivý pohled.


Svatyně

Ukáže se, že ve sklepě domu je tunel, který vede do nitra kopce za hostincem. Američané, K, Svišť a Sára v něm objeví obřadní místo – svatyni, kde podle Carlových slov chce kdosi otevřít portál do Yuggothu, jiného světa, a přivolat odtamtud jednoho z Prastarých. Pokusí se bránu zavřít, v tu chvíli se však tunelem dovnitř protáhne několik obrovských krysovitých potvor s pazoury – ghúlové. Po dlouhé potyčce se je podaří zneškodnit, portál zavřít a vchod do svatyně zavalit. 

Zavalením svatyně mise úspěšně končí a než si to stihnou uvědomit, už naše agenty časoprostorový portál stáhne zpátky na základnu. K ještě jen rychle stihne podepsat glejt, kterým jako majitel hostince dává svolení ke stržení hostince U černého berana.


Monday 30 May 2016

Projekt Pegasus: Postapokalyptický příběh

Briefing

Briefingy organizace Projekt Pegasus odpovídaly významu pojmu pouze z části: byly krátké. O tom, že by se na nich jeden dozvěděl něco užitečného, přestali mít naverbovaní časoví agenti velice záhy sebemenší iluze – a platilo to i teď, když nad nimi hřímal Q a lysá lebka se mu v bílém světle zářivek znepokojivě leskla. Prý daleko do budoucnosti. Nějací motorkáři tam dělají bordel. Snad že si skáčou v čase nebo co. Chcete vědět víc? Máte smůlu, za hodinu vás čekám dole, a ne, abyste to posrali jako vždycky. Jo, vy jste zatím byli jenom na jedné misi? To je jedno, je potřeba motivovat dopředu.

Ani analytické oddělené moc nepomohlo. Z vířících čar časových algoritmů toho nikdo z družiny moc nevyčetl, a zdálo se, že ani specializovaní pracovníci – kteří to tam, aspoň podle odznáčků na klopách, měli na starosti – si příliš nevědí rady. Úkol zatím vypadal takto: kdesi v daleké budoucnosti, dávno po apokalypse, která zničila život na Zemi, se skupině pološílených motorkářů, kteří si sami říkali Nenasytní, zřejmě podařilo dostat do pracek nějaký časový stroj. Analytické přístroje zaznamenaly, že se v té době někde v jejich okolí tři motorkáři dopravili časem o několik let zpátky; jeden to nepřežil, dva se teď zhruba dožívají doby, ze které je poslali. Je potřeba zjistit, co se tam děje, a případný časostroj zabavit nebo zničit. Protože to přece nejde, ne, aby si tam nějaký motorkáři skákali časem, jak se jim líbí! Postapo nepostapo.

Aspoň, že se Z nebyl tentokrát problém. Snad jediný kus vybavení, který jim nechtěl povolit, byl parní dezintegrátor profesora Hopfensbergera, nicméně i ten nakonec bez potíží (byť v lehce pozměněném stavu) kontrolou prošel. A vzhledem k tomu, že MP si vyžádal obrněný nákladní vůz, užili si poprvé i cestu transportním portálem.


Příjezd

Jedoucí kola nákladního vozu dosedla s trhnutím na prašnou cestu v nehostinné krajině. Nákladní auto se řítilo spálenou krajinou, a posádka – z části na korbě, z části v kabině řidiče – si užívala krátké chvíle svobody. Připravovali se každý po svém: Sára přivedla k životu zrezivělou kostru, kterou si přivezla s sebou (dal-li se tomu tedy říkat život), profesor si přestavěl plamenomet na dezintegrátor, a K načal opiové doutníky a zrušil nahrávání mise, které se u MP automaticky spustilo s přechodem do terénu.

Rozhodli se, že nejdříve ze všeho vyrazí pro schránku, kterou jim před mnoha a mnoha tisíci lety slíbil „centurion“ L schovat na soutoku dvou potoků. A chvíli cesta probíhala hladce – tedy až do prvního brodu kousek od bývalé Hůrky, kde se zpoza kopce vyrojilo prvních několik Nenasytných. Po krátkém okamžiku napětí (a demonstraci palné síly dezintegrátoru) se situaci podařilo zklidnit a časoví agenti byli pozváni do sídla Nenasytných. Ne však dřív, než vyloví tajnou schránku; a několik Nenasytných, přilákáni spíš vizí benzínu, kterou si družinka vezla na korbě, než nějakou bratrskou láskou, se rozhodlo dělat jim doprovod.


Jedovaté jezero

Najít místo, které L označil, nebylo těžké. Vlastně o to méně, že za ta tisíciletí se ze dvou sotva viditelných potůčků stal obrovský rybník s kalnou vodou, která v hlubinách nepříjemně světélkovala. Detektory radioaktivity se mohly zbláznit, a bylo jasné, že na plavání to tu už dávno, dávno není. Sáře to nevadilo; kovovým plátům radioaktivita nevadí, a její oživlý robot dostal příkaz propátrat dno rybníku. K s profesorem, nechtěje ponechat nic náhodě, se mezitím vydali dezintegrovat hráz.

Svišťovi se v postapokalyptickém světě docela líbilo. Koneckonců, krajina nebyla tak odlišná od té, ve které vyrůstal, a rád by si tu ulovil nějaké zvíře. Motorkáři něco vyprávěli o jakýchsi mutantech, a Sviště napadlo, že by si rád nějakého našel. Vydal se tedy zkoumat polorozbořené trosky vesnice pod hrází, kterou ruka času i hamižných sousedů dávno pobořila tak, že se v ní nedalo žít. A soudě podle toho, jak se chovali ti divní lidé na těch řvoucích koních, prý tu nějací mutanti stále ještě jsou.

Měl štěstí; tedy, jak se to vezme. Narazil na mutanta, strhla se rvačka, mutant ani Svišť se nechtěli dát lehce. Nakonec se prvnímu podařilo utéct, zatímco druhý se, s rozedřenou rukou, vyplížil z trosek vesnice s kořistí: kovovou krabičkou, na které byl Pegas s upilovaným křídlem. Uvnitř, když se poté všichni sešli a krabičku otevřeli, bylo několik kapslí a zpráva: CESIUM PRO PROFESORA TESLU.
Koneckonců, i zprávu od L se podařilo nakonec vylovit, i když za cenu částečné dezintegrace hráze rybníka. Voda se z poloviny vyprázdnila, zrovna tak, aby bylo vidět špičku hlavy Sářina robota, který se nořil z hlubin a nesl v rukou kovovou schránku.


Vzkaz od L

Na plastovém disku, který MP naštěstí dokázal bez problémů přehrát, si – teď už po cestě k sídlu Nenasytných – agenti prohlédli vzkaz, který jim zanechal L. Dvacet tisíc let se na nosiči přece jen podepsalo; zprávy byly poničené, místy zbývaly jen útržky. Nicméně něco málo z toho přece jen přečíst dokázalo:
  • s časem se to nemá tak, jak tvrdí Pegasus. Čas neplyne stále vpřed, nevrací se do determinovaných kolejí. Změnami v čase lze významně změnit běh dějin k vlastnímu prospěchu;
  • Hlasový záznam od Alfy, který K vzkazuje, ať dá pozor na sebe a na Trojku;
  • Videozáznam paměti MP zastrčené v zapomenuté polici někde na základně Pegasa.
Zprávy otřásly všemi – nejvíc snad ale MP. Zatímco do té doby mu nebylo dvakrát příjemné (pokud androidům něco může a nemůže být příjemné), že se mu K hrabal v ovládání; pohled na vlastní paměť jím ale otřásl. V té chvíli poprvé pocítil, že možná nechce dělat všechno tak, jak to v sobě cítí naprogramované.

U Nenasytných

Oslava u Nenasytných byla velkolepá. Asi tak, jako když se sejde dvacet pološílených motorkářů, kteří udělají cokoli, aby aspoň na chvíli unikli z té noční můry, ve které žijí, přidá se k tomu spousta pofidérního alkoholu se spoustou procent, páleného z bůhvíčeho, a jedna velká vatra uprostřed bývalého státního úložiště benzínu. V motorkářské osadě to bylo zajímavé – jen holt o nějakém cestování v čase nebo třech chybějících bratrech se nikdo moc nechtěl vybavovat. A jako obvykle, každý z agentů to řešil po svém: Sára šla vyzpovídat do parní lázně místní ženy, MP se nenápadně, ve stále větších a větších kruzích, potloukal po okolí, K udržoval historkami u ohně bujaré veselí, a profesor Eburhardt se obrnil opiovým doutníkem a šel si popovídat s náčelníkem klanu, Sedmi statečnými slunci. A co se týče Sviště, ten… zmizel.

Ukázalo se, že před nějakou dobou objevili Nenasytní jakéhosi cestovatele, ze kterého se vyklubal cestovatel s moclipak užitečným přístrojem. Prý to dokáže posílat lidi zpátky v čase. A vzhledem k tomu, že Sedm statečných sluncí i přes svůj děsivý vzhled nebyl nejhorším velitelem, jakého Nenasytní kdy měli, a věděl, že benzín dochází a brzy nastanou mutanti a bída, pojal velkolepý plán: odešle všechny své lidi do minulosti, do dob před velkou pohromou, kdy jídla i pití byla všude hojnost. Jen holt, jak zjistit, že ten tajemný poutník nelže? Sedm statečných sluncí tedy zvolil tři „dobrovolníky“, se kterými měl mimo jiné i nějaké nesplacené účty, aby se nechali odteleportovat zpátky v čase a pak podali zprávu, až se vrátí do současnosti. Jeden z nich zemřel a druhý se ztratil – ale ten třetí, ten dorazil předevčírem a tvrdí, že to funguje. Je tedy načase poslat celý kmen zpátky v čase… A s těmito slovy se bodrý náčelník Nenasytných sesul k zemi jeho chrápání se brzy začalo rozléhat ztichlým táborem.


Muž z Hůrky

Ráno moudřejší večera – o to víc, že se družinka trochu rozutekla. Dopoledne je ale všechny našlo na korbě náklaďáku (ze kterého K rychle shodil kohosi, s kým strávil noc), jak se pokoušejí nenápadně vyjet. Poté, co MP našel generátor elektřiny na lidský pohon (Nenasytní své zajatce dokázali zabavit), ze kterého se táhly dráty kamsi pryč, nebylo, proč dále čekat – na konci drátů se nachází jejich cestovatel v čase a klíč k tomuto politováníhodnému nedorozumění. Jen Nenasytným se moc nelíbilo, že jejich hosté už odjíždějí, měli s nimi jiné plány… stejně jako s těmi barely benzínu, které se vezly na korbě auta. Dost pravděpodobně by našli i uplatnění pro motorky K a profesora, nehledě na všechnu tu ostatní skvělou technologii, kterou s sebou jejich hosté měli. Odjezd byl tedy krušný – a vyřešili ho jen tak, že nechali uprostřed tábora jeden naprasklý barel. Protože lepší nějaký benzín v hrsti, než spousta benzínu na korbě… nebo ne?

Rychlý odjezd měl jen jeden háček: od předchozího dne nikdo neviděl Sviště. A pak, jakmile projeli branou, naskytl se jim nevídaný pohled, který toto zjištění zaplašil (a více) – v kleci houpající se nad branou neseděl Svišť jeden, ale hned dva.

Nebyl čas zjišťovat, co se děje. Oba Svišti skončili na korbě, kde si vzájemně nepřestali jít po krku, dokud MP s autem nezastavil ve stínu háje na uhel spálených stromů nedaleko Hůrky, kam mířily jak dráty, tak jejich kroky. A ani poté se záhada nevysvětlila. Ani jeden Svišť si nic nepamatoval, jen to, že byl na obhlídce tábora. A oba si byli zatraceně jistí tím, že oni jsou ten jeden pravý Svišť, nikdo jiný. Rozhodně ne ten druhý, co si je se syčením měří z protějšího konce korby.

Nezbývalo nic jiného, než se vydat do nitra Hůrky. Nenasytní hlídkující u vchodu se nechali 
přesvědčit, že naše agenty posílá Sedm statečných sluncí, a než se kdo nadál, ocitli se uvnitř Hůrky ve starém vaultu. V jedné z místností pak našli připoutaného nikoho jiného než profesorova dobrého přítele, Nikolu Teslu.

Ukázalo se, že Tesla vynalezl vlastní stroj času, ale že je značně nespolehlivý. Dostal se s ním i do těchto časů, kdy se objevil přímo tady, v nitru Hůrky, a stroj se tu… zasekl. Funguje tedy dál, dokáže ale jen teleportovat lidi, sám se nepohne, je zaseknutý dvěma stěnami ve vaultu. Bohužel pro Teslu na něj narazili Nenasytní, když se vydal do okolí hledat pomoc, a přinutili ho stát se součástí jejich velkolepého plánu přesunu všech motorkářů do minulosti. Jejich poslední pokud byl dopoledne jeden ze Svišťů, kterého sem, lapeného, přinesli ožralí Nenasytní.

Protože přívod elektřiny, která pohání stroj času, je přerušený (MP v táboře přestřihl dráty), použijí agenti na zprovoznění stroje času cesium, které Svišť našel pod hrází. Podaří se jim poslat do minulosti jednoho ze Svišťů (aby zůstal jen jeden), a pak poslat do nějaké přátelštější minulosti i Nikolu Teslu. Stroj času nakonec zničí – a než se nadějí (a naštěstí i předtím, než se k nim skrz zavřené dveře vaultu dostanou rozlícení Nenasytní) se časoprostor zavlní a oni se ocitnou zpátky v železobetonové kostce základny Projektu Pegasus.

Monday 9 May 2016

Projekt Pegasus: Vymazané zápisy z černé skříňky

Hráči hrají skupinu agentů, kteří pracují pro časokorporaci Projekt Pegasus. Ta je vysílá do různých časů na mise, které mají zvrátit nežádoucí běh dějin.

*

Briefing před výjezdem na misi do minulosti.

Velitel: "Nebudete s sebou brát nic, co se do daného času nehodí! Nesmíte po sobě zanechat stopy!"
Svišť, pravěký člen týmu: "Velitel nebát. Svišť všechny stopy zahladit."

*

Člen týmu: "A taky bychom chtěli místní měnu. Radši víc než míň."
Provianťák: "Není problém. Tady máte balíček koření a cihlu soli."

*

Po nepříjemné noci strávené ve strašidelném hostinci uprostřed lesů se nikomu moc vstávat nechce. Android, který je také členem týmu, ale ví, že vstávat se musí.

Android: "Crrr, crrr, vstávat, budík, hahaha, humor!"

*

Svišť jede do 19. století převlečen za fotografa.

Provianťák: "Tady máš foťák a tohle je stativ. Takže roztáhneš ty tři nohy a foťák dáš nahoru."
Svišť: "Šlo by... každá noha hrot?"
Provianťák: "No, asi jo. Proč?"
Svišť: "Pak Svišť mít tři oštěp."

*

Hráč představuje svou postavu jako "postaršího profesora". Prý je mu "tak pětačtyřicet."
"To ne!" zařve půlka hráčů. "To přece ještě není 'postarší'!"