V jedné chvíli to už Evelyn nemohla vydržet a za pomoci trochy magie se s huňatým psem pokusila domluvit. Z psiska se vyklubal celkem nadšený, byť nepříliš bystrý společník – vyprávěl Evelyn, že se jmenuje Flíček, že je domácím mazlíčkem jakéhosi sira Alvina, se kterým chodívá na lov, a že jednoho večera, když byl pán pryč, ho doma přepadla nějaká skupina, odchytila ho a odvezla sem. A hrozně rád by prý domů.
V tu chvíli už handrkování o artefakt dostoupilo docela nepříjemné hranice a cestovatelé se tedy vydali do sklepa Drumcastlu, aby si nechali ukázat trezor, do kterého bude artefakt uložen, a zhodnotili jeho bezpečnost. Ve chvíli, kdy ale prozkoumávali nejhlubší sklepení, spustil někdo omylem alarm a celý Drumcastle se magicky zapečetil, včetně dveří do sejfů… Údajně do chvíle, než z Aberdeenu dorazí posádka a kapitán s klíčem. Už o poplachu prý vědí, tak do večera by tu mohli být.
Družinka nechtěla čekat půl dne ve vlhkém sklepě. Po dlouhém zkoumání se jim podařil objevit nečekanou slabinu v obranném systému hradu – únikovou chodbu vedoucí daleko za Drumcastle, ústící uprostřed strmé skalnaté stěny jakéhosi údolí. S trochou štěstí se jim podařilo dostat se dolů a pak, po několika hodinách cesty, doputovat zcela zničení i do Aberdeenu.
Gina nelenila a v nepřátelském cizím městě ihned navázala kontakt s místní spodinou. Skřetí a gobliní děti ulice dovedli všechny cestovatele k mámě jednoho z nich, staré skřetici, která jim dala jídlo a nechala je u sebe odpočinout, ale bylo zcela jasně vidět, že velkou radost z toho nemá. Pořád tak po očku pokukovala po Gině a něco si mumlala pod vousy. Od malých skřetů se také dozvěděli místní drby, zejména to, že se ve městě před několika dny usadila nějaká skupina, která si říká „Pěst spravedlnosti“, a pokouší se potírat zločin… respektive všechno, co považuje zločin, třeba i „… úplně nevinný kapsaření! Vždyť to je přece normální!“. Dozvěděli se i to, kde bydlí sir Alvin (jeden z nejhonosnějších domů ve městě), a že se o něm šeptá, že se za nocí mění ve vlka a chodí zabíjet ovce.
Skupinka se rozloučila se svými hostiteli a vydala se k domu sira Alvina, přemýšlejíce o tom, jak s ním navážou kontakt. Chtěli mu – výměnou za drobnou službičku – vrátit psa; usoudili totiž, že série „náhod“, které je provázely od prvního kontaktu s ředitelem Britského muzea, může znamenat jen jedno – že je jim bývalý upír Adrian Lenev v patách. A proti nadupírovi by pomoc vlkodlaka docela bodla.
Rudyho už delší dobu trápilo, že je nucen pohybovat se v necivilizované divočině. Jakmile tedy uviděl první holičství, ve kterém se shodou okolností prodávaly i pánské klobouky, vlezl okamžitě dovnitř s touhou udělat ze sebe pokud možno zase člověka. A kdo to nesedí ve vedlejší židli a nenechává si holit zarudlou, větrem ošlehanou tvář? Že by sir Alvin?
Slovo dalo slovo a sir Alvin (s notnou dávkou vrčení, křiku, mrmlání a vyhrožování) se nakonec s ostatními dohodl, že jim s Lenevem pomůže – výměnou za navrácení Flíčka a pomoc s onou tajemnou „Pěstí spravedlnosti“, která na místech, kde „nastolila pořádek“, zanechávala jako podpis otisk velké vlčí tlapy („A chápete, pak z toho mám problémy já, protože si všichni myslí, že s tím mám něco společnýho. Ale mě nějaký městský zlodějíčci a chlapi, co doma mlátěj ženský, fakt nezajímaj a nechci s nima bejt jakkoli spojovanej. Pche, starat se o takovou verbež!“)
V zapůjčeném kočáru se všichni vydali zpátky k hradu. Po cestě padla tma a družinka začala mít nepříjemný pocit, že je někdo sleduji. Ve stínech okolních lesů se občas mihlo velké šedé vlčí tělo sira Alvina, ale ve vzduchu viselo ještě něco dalšího, nějaký těžko uchopitelný stín, zachvění v měsíčním světle.
První útok přišel nečekaně. Několik mil za městem narazil kočár na cestu zahrazenou padlými kmeny – koně se splašili, vůz se převrhl a vyděšený kočí vyrazil do tmy. Z nejbližšího shluku stromů se vyrojila skupina skřetů, vedená tou starou skřeticí, která je před několika hodinami přivítala u sebe doma. Zdálo se, že důvodem útoku bylo to, že s sebou skupinka měla goblinku – a když už jsme u toho, tak určitě i spoustu užitečných a hodnotných věcí. Gina, která dobře věděla, jakou má šanci v jakékoli větší bitce, nehodlala nechat nic náhodě a jakmile se vymotala zpoza kočáru dříví, vyrazila do lesa.
Na cestě se strhl boj. Skřeti se vrhli na naše cestovatele, sir Alvin vyrazil na pomoc. V té chvíli se směrem od města ozvalo nadšené zavytí a zvolání: „Kdo to tu přepadává nebohé poutníky? Takovou nepravost nemůže Pěst spravedlnosti dovolit!“ Ke kočáru doběhl Thomas, kterého jen před několika dny vysvobodila krétské žezlo z pout vlkodlactví, s nadšením zavýsknutím se vrhl mezi skřety a začal se ohánět krátkým armádním mečíkem.
Gina to vše pozorovala z větve nedalekého stromu. Náhle ucítila, jak na ní sedá únava a s hrůzou si uvědomila, že se nemůže ani pohnout. Na větvi vedle ní se usadila černá mlha a pomalu se přetvořila do podoby usmívajícího se Adriana Leneva. Upír se ke goblince, zcela neschopné pohybu, naklonil a prstem jí přejel přes čelo. „Myslím, že bys mi mohla přinést to žezlo, co, holčičko?“ zašeptal a goblinka začala poslušně šplhat dolů ze stromu. Než ale stihl upír udělat cokoli dalšího, z větve stromu ho srazil obrovský šedý vlk. Všichni tři spadli na zem a Gina se rychle klidila z dosahu, zatímco rvoucí se sir Alvin a Adrian Lenev se ocitli na silnici.
Nezdálo se, že by měl vlkodlak nějak zvlášť navrch. Celý výjev – prchající skřety, výskajícího Thomase, Ginu kráčející toporně ke zbytkům kočáru a zkoprnělou, napůl zdecimovanou družinku – ozařovalo měsíční světlo. Evelyn k němu vztáhla ruce a na tváři se jí objevila stříbrná měsíční maska. Měsíční světlo zesílilo a Evelyn uviděla, jak se od upíra táhne ke goblince tenká černá nitka. Luskla prsty, nitka se přetrhla, Lenev vztekle zavřískl a Gina se zhroutila bezvládně na zem.
Pak už to šlo ráz na ráz. Během několika vteřin ležel Lenev na zemi a Rose nad ním vztekle mávala krétským žezlem. Po krátké poradě s ostatními přitiskla upírovi artefakt na hruď a Lenev se rozsypal v hromádku popele.
Skupinka se vrátila do hradu, kam už mezitím stihla dorazit posádka z Aberdeenu. Sir Alvin se znovu shledal se svým věrným psem, Thomase poznal – ukázalo se, že to byl on, kdo z něj udělal vlkodlaka – a rozhodl se, že ho přijme do smečky, aby ho měl pod kontrolou. Vědci byli zase rádi, že se jim vrátilo žezlo, ale když ho znovu chtěli dát do sejfu pod hradem, Rose jim odpověděla, že to ho radši hodí do jedovatého bahna hradního příkopu…
