Kapitola šestá: Odposlechnuto na Koňském trhu

• Všichni se sejdou u Marka na pokoji, kde zpovídají Tobiáše Johanna. Ukáže se, že Tobiáš zřejmě, s největší pravděpodobností, zastával za svého života funkci jakéhosi dvorního čaroděje, ačkoli to vehementně popírá. Vypadá to ale, že právě jeho slova, recitování a zpěv pomohly kdysi trpasličím kovářům vytvářet kouzelné artefakty.

• Evelyn také naváže kontak s duší člověka, kterému patřilo tělo předtím, než do něj Elektra vzbudila Tomáše Johanna, jakéhosi Lukáše Nowaka, dělníka, který si rád dal do nosu. Vypoví skupince, že ho po cestě domů z hospody přepadla a "klepla" jakási tmavovladá žena, a pak šťastně zmizí.

• Skupinka se vydá na Koňský trh, kde chtějí najít něco na zub. Tobiáš nadšeně zamíří ke stánku, který si na tržišti vztyčili trpasličí kováři, Petr Kamenovič Kamenský a Vacek. Chce po nich, aby ho odvedl k trpasliřímu králi a i jinak je všemožně uráží, čemuž se mark pokusí zabránit. Ukáže se, že trpaslíci se o starých trpasličích pověstech bavit nechtějí, ale Vacek potají pozve Marka do hospody U železného srpu v pražském podhradí, kde by se prý mohl dozvědět něco víc.

• Skupinka se rozdělí. Mark se vydá do hospody v podhradí, kde je svědkem plánování trpasličího povstání proti vydřidušským majitelům továren. Potká tam také vůdce povstání, odboráře Františka Ladislava Chleboráda, kterého mají, zdá se, všichni v úctě.

• Rose se vydá získat podporu místní pobočky Klubu dobrodruhů. Neboť je VIP členkou tohoto jinak převážně mužského uskupení, pustí ji dovnitř, ale příliš nákloněni jí nejsou. Po drobné půtce s mladíkem, který má na starosti administrativu klubu se zdá, že od pražského Klubu cestovatelů žádná pomoc nehrozí.

• Evelyn se staví doma, u rodiny, kde bydlí, a uvede se do lehkého transu, ve kterém vidí Elektru, upírku, kterou celou dobu sledují, jak si připravuje potřeby k provedení jakéhosi rituálu. Zjistí také, že Elektra bude rituál provádět u sochy Bruncvíka... u které se ukáže, že je kvůli restaurování odklizená v pražském lapidáriu,

• Rudy vezme Tobiáše na flám. Ten dopadá docela dobře, až na to, že když se trpaslík trochu napije a začne zpívat lidové popěvky, věci, o kterých se v písničkách zpívá, se začnou doopravdy dít. Z Hickety, pickety, my black hen se zrodí slepice Sally, kterou pak Rudy s Tobiášem vyděsí dveřníka paní Walsdorfové téměř k smrti.

• Všichni se sejdou zpátky na bytě a rozhodnou se, že si s Elektrou půjdou promluvit – a že to půjde nejlépe, když si na ní počkají na místě rituálu. Zásobí se dřevěnými kolíky, kříží a podobným náčiním a vyrazí do lapidária, kde se jim – poté, co podplatí podezíravé hlídače rozestavěného Výstaviště – podaří ukrýt a rozmístit pasti.

Anekdoty z Národních listů

Hráči zvažují, jestli si promluvit s duší zemřelého.

Mark: Nekromancie? Ta je přece od obnoveného zřízení zemského zakázána!
Tobiáš Johann: Jo, a já mám navíc hlad.
Evelyn: Tak moment, já na tu duši jednom rychle juknu a můžeme jít na klobásku.

---

Hráč: Půjdeme si promluvit s tou Řekyní... Elektrou... Elektrou... Jak ona se to jmenuje příjmením?
Druhý hráč: Theocopoulos.
Třetí hrač: Prostě "Ta, která obcuje s bohy"

---

Příprava na setkání s upírkou:

Mark: Kdo si vezme jaký kříž? 7A je protestanstký, 8B katolický, někde bych tu měl mít i pravoslavný. Účinnost se vypočítává podle Lorenzovy ekvidistantní rovnice odpuzování. Ale... To vlastně asi stejně nebudete mít čas počítat.

O chvíli později:

Jedna z postav: Počkejte, já tomu nějak nerozumím... Jdeme překazit rituál zákeřné upírky na to jediné místo, kde se dá provést. S sebou bereme žezlo, které k tomu upírka potřebuje, a trpaslíka, bez kterého to nejde. Chápu to správně?!

---

Návrat z flámu.

Dveřník: Vy s sebou máte slepici? Dovnitř zvířata nesmějí!
Rudy: To není žádná obyčejná slepice. To je vysloužilá bojová slepice armády Jejího Veličenstva, speciálně cvičená k ozobávání Indů. Do důchodu šla s hodností seržanta!

Kapitola pátá: Berounsko: Hic sunt pumiliones

Po nezdařeném pokusu vědců z Královského muzea přesvědčit družinku, aby odnesla krétské žezlo do Férie se naši hrdinové rozhodli, že si dají od podobných pochybných dobrodružství na chvíli pauzu. Rozjeli se do všech koutů Anglie navštívit rodinu a staré dobré známé a dát se alespoň trochu do kupy.

Nedlouho poté přišel Rose stručný, leč výmluvný, telegram od Marka: PRIJED PRAHA NEMAM PRACHY UPIRI TRPASLICI STOP. Archeoložka pozvedla obočí, povzdechla si, hodila pohledem po svém nejnovějším zapisovateli (čti chudém studentovi neperspektivního oboru, který má hluboko do kapsy) a nasedla na nejbližší vlak do střední Evropy. Ať je Mark jaký chce, je to přece jen kolega a kolegové se ve štychu nenechávají.

Když dorazila, chvíli jí trvalo než v otrhaném vandrákovi, který se k ní na nádraží Františka Josefa I. nějak podezřele hlásil, poznala Marka Parkinsona. A poté, co uviděla jeho zavšivené "útočiště" na pražském Žižkově pod šibeničním vrchem, na nic nečekala a pronajala jim dva pokoje u počestné vinohradské vdovy, paní Růženy Wallsdorfové. Tam, posilněni pozdní snídaní z míchaných vajec a čerstvého chleba, se konečně dozvěděla, co se s Markem dělo celou tu dobu, co oni putovali skotskou vysočinou.

Mark se vydal do Vídně na základě pozvání Adriana Leneva, který mu v dopise sliboval, že odhalil jakási tajemství týkající se onoho prokletého krétského žezla, a že potřebuje jeho, Markovu, pomoc. Nicméně ve Vídni nebylo po milém Lenevovi ani vidu, ani slechu, a Marka neustále někdo odkazoval do slepých uliček. Takto trpaslíka vodili za nos několik týdnů, než ho, bez peněz a bez jakékoli další stopy, jednoho dne přestali kontaktovat úplně. Markovi se podařilo zjistit jediné (to když se jednou omylem připletl k jakési schůzce, kde určitě neměl být, a padlo tam Lenevovo jméno): Lenev prý byl viděl s jakousi tajemnou černovlasou ženou, která se pak do Prahy, do Náprstkova muzea, vydala hledat jakýsi zapomenutý trpasličí artefakt.

Mark nelenil a z posledních peněz si koupil lístek na vlak do Prahy. Mezitím ho ještě vyhledal ředitel Kunsthistorického muzea ve Vídni, který ho podrobil podobnému experiementu, jaký zažívali ve stejnou dobu Markovi přátelé ve Skotsku. Markovi to (na rozdíl od nich) nijak nevadilo a milerád by se byl do Férie vydal; nicméně když ostatní zcela přerušili spolupráci, oznámil ředitel i Markovi, že jeho služeb už není třeba, a s uctivým mávnutím klobouku ho vypoklonkoval z muzea pryč.

Nevadí. I vydal se tedy Mark do Prahy, kde – společně s Rose – navštívili Náprstkovo muzeum. Nebylo lehké dostat se dovnitř, ale Roseina pověst dorazila zřejmě i do střední Evropy a poté, co se setkali se samotným doktorem Vojtou (a s poněkud méně nadšeným doktorem Wassersteinem, ředitelem nově etablovaného antropologického muzea v Mnichově), získali přístup do archivu. Tam zjistili, že se tam často objevuje jakási tajemná Elektra Theocopoulos, která studuje mapy Berounska a záznamy z tamějšího archeologického naleziště.

Víc už z mladé studentky, která si prací v archivu naháněla body, aby se snáze udržela na jinak zcela mužské katedře pravěké a středověké archeologie Univerzity Karlovy, nedostali, takže se druhý den vydali do Berouna. Tak si půjčili koně a podívali se do okolních lesů kde, podle mapy, v jednom starém lomu našli bývalé, již z větší části zasypané, archeologické naleziště.

Mark měl v lomu zvláštní vizi: promluvily k němu hlasy starých trpaslíků, kteří v tomto lomu kdysi pracovali a žili. Vyprávěli mu cosi o jakémsi tajemném artefaktu, který chtěli vytvořit podle vzoru z dálného Východu. Ať to ale bylo cokoli, vize brzy pominulo, a víc ze starého lomu už nedostali. Na odchodu ale našli černý notýsek, do kterého si někdo psal seznam předmětů, které potřebuje k uspořádání jakéhosi rituálu.

Večer si Mark ještě vzpomněl, že by zřejmě bylo potřeba odstěhovat pár posledních věcí ze Žižkova a přestože bylo pozdě a tma, vyrazili se tam podívat. Po cestě potkali bandu místních, kteří se rozhodli, že je okradou (což jim Rose pohotově vymluvila), a při zpáteční cestě, když procházelo okolo starých hřbitovů, náhle uslyšeli zpoza zdi podivné zvuky. Vyrazili na výzvědy – a v malé, oddělené části hřbitova se starými hroby pokrytýmy starými trpasličími runami objeví tmavovlasou ženu, která přidržuje na jednom z hrobů jakéhosi úpícího člověka a evidentně koná nějaký rituál. Ženu zahnali, ale než stihli z její oběti něco dostat, přijela policie a všechny odvezla na stanici.

Poté, co se nějak vymluví a raněný neznámý – který má zřejmě zlomenou ruku – je odvezen na ošetřovnu, se na hřbitov vrátí, vyzbrojí se česnekem a čekají, až přijde i tajemná žena – koneckonců, jistě přijde rituál dokončit! Nicméně ta se už neobjeví a místo toho se k dotyčnému hrobu přibelhá onen člověk, který byl před nějakou dobou odvezen do nemocnice. K Markově a Roseině údivu si lehne na hrob a zdá se, že se chystá spokojeně usnout. Začnou se ho vyptávat, co je zač, a zjistí, že se do něj rituálem zřejmě přenesl duch trpasličího krále Tobiáše Johanna XIV Kladivonosiče. Tobiáš si ale během vyptávání uvědomí, že je zřejmě několik set let po srmti, a dostane menší šok. Marka napadne vzít to přes krčmu, aby se trpasličí král trochu probral, a ve čtyři ráno se všichni šťastně dostanou zpátky k paní Wallsdorfové. Noční dveřník jen natáhne ruku pro svou obvyklou daň a odvrátí pohled.

Druhý den dorazí Rudy a Evelyn, které Rose zpravila o tom, co se děje a kde jsou, a kteří se rozhodli, že se k ostatním přidají. Po vydatné snídani u paní Wallsdorfové se všichni sejdou v Markově pokoji a Tobiáš, který se už trochu smířil se svým osudem, jim vypráví něco o sobě...

Před několika staletími (kdy to přesně bylo, to říct nedokáže) vládl trpasličímu klanu Béronů ze západních kopců. V rodě měli mnoho schopných kovářů, řemeslníků a trpaslíků runami a magií nadaných, a ti všichni se předháněli ve vytváření artefaktů nevídané krásy a síly. Měli pověst o jednom takovém artefaktu nad artefakty, tajemném žezlu, které mělo nevídanou moc, která se v rukou trpaslíka ještě násobila. Tradovalo se, že před mnoha a mnoha staletími ho vyrobili jejich předci kdesi na dálném východě. A jeden z jeho, Tobiášových, kovářů se rozhodl, že vytvoří předmět, který bude tomuto bájnému žezlu nejen roven, ale ještě ho několikanásobně předčí...

Kapitola čtvrtá: Příběh z Latimérie

• Rose, Mark a Rudy se probudí na písečném mořském pobřeží. Nepamatují si, jak se tam dostali, poslední věc, která se jim vybaví, je, že došli s žezlem zpátky do Drumcastlu. Žezlo mají stále s sebou.

• V moři jsou podivná zvířata s chapadly – když je jedno napadne, Rose ho zažene zpátky a družinka se raději rozhodne vyrazit k blízkému okraji lesa, nebo spíše pralesa.

• Na okraji pralesa je hospoda – tedy je tam několik prastarých stromů rostoucích blízko u sebe, mezi kterými postávají a posedávají fauni, nymfy a jiné lesní Sídhe. Zvou cestovatele mezi sebe, nabízejí jim jídlo a pití, a vesele hrají a rozprávějí, aniž by jim tedy byli ochotní říct cokoli o místě, kde se nacházejí. Jen naznačují, že v noci tu není bezpečno. Rose s Markem neodolají, Rudy ale zůstane nedůvěřivý, sedí o kus dál na písku, evidentně nesvůj, a nehodlá mít s těmito nepřirozenými věcmi nic společného.

• Mark si povšimne, že ať už jsou kdekoli, zdá se, že se tu lidem plní přání. Přeje si hudbu – nedaleko něj začne jakýsi faun hrát na píšťalu. Přeje si kus masa – během několika vteřin mu někdo podává tác obložený opečeným vepřovým. Když se to dozví Rudy, vysloví přání, že by chtěl domů. V té chvíli zapíská za ohybem cesty vlak a Rudy vyrazí k němu.

• Vlak nechytí – respektive Rudy se po něm ještě stihne natáhnout, ale ruka mu prolétne nárazníkem, jako by tam vlak nebyl. Uprostřed pralesa se nachází koleje – na jedné straně mizí v dáli, na druhé začínají u opuštěného nádraží. Na loupající se ceduli stojí LATIMÉRIE.

• Trojice se ubytuje v nádraží, i přes neochotu přednosty Paula, skřeta, kterého tam kdysi dávno zavála náhoda. Chce, aby si koupili lístek za vzpomínku, a pořád si stěžuje, že všichni mají přiděleno víc přání než on – on měl jedno, a místo, aby si přál vrátit se domů, si přál svoje vlastní nádraží. Zatímco spí, Mark mu prošmejdí kancelář, vezme pár lístků a také zápisník, ve kterém si Paul zřejmě píše, kdo má kolik přidělených přání.

• Během deštivé noci se k nim přidá i Evelyn, která má z celého toho místa strašně ošklivý pocit, jako by něco bylo hrozně špatně.

• Ráno stojí před nádražím vlak. Čtveřice i přes Paulovy protesty (vzpomínku mu samozřejmě nikdo nedá) nastoupí a než k nim dojde průvodčí, stihne Mark vepsat do ukradených lístků, že platí na Victoria Station. Průvodčí jim lístek štípne a o chvíli později na ně volá, že si mají vystoupit. Vedle kolejí stojí budova Viktoriina nádraží a všude kolem, široko daleko, se rozprostírá prales. Evelyn povolá na pomoc magii a chvíli se jí zdá, jako by se svět kolem ní rozplynul, a uvidí sama sebe, jak leží na posteli a nad hlavou má kamenný strop Drumcastlu.

• S průvodčím se dohodnou, že pojedou tedy dál – chlapec jim je ochoten prodat lístek, ale jen za žezlo. Rose, jejíž trpělivost je už nějakou dobu na hraně, to rozzuří a šťouchne do něj žezlem – svět kolem nich se rozvlní, chvíli se všichni vidí v jedné z drumcastlovských síní, a pak se průvodčí zase probere. Kouká zmateně okolo sebe, tvrdí, že neví, jak se řídí vlak, a že se jmenuje Percy a je syn rybáře z nějaké vesničky u skotského pobřeží.

• Zatímco se dohadují, co dál, vlak dojede na konečnou a sám zastaví. Vystoupí na horské pláni – vlak i koleje vzápětí zmizí – a před nimi stojí vstup do podzemí s hádankou.

• Hádanku vyluští, podzemím projdou, přes draka – kterého uspí Evelynina ukolébavka – se také nějak dostanou, a jakmile se dotknou zlaté sochy na konci tunelu, probudí se na postelích v Drumcastlu. Mark se probouzí v Kunsthistorisches Museum ve Vídni.

• Vědci se nad nimi sklání a gratulují jim k úspěchu. Celá tato halucinace byl totiž experiment, jak by si dokázali poradit s iluzemi a vlezlými Sídhe ve Férii… protože to je místo, kam bude teď potřeba artefakt odnést.

• Evelyn, rozzuřená k nepříčetnosti, že si někdo dovolil hrabat se jí bez dovolení v hlavě, a Rudy, kterého už jen slovo „Férie“ ochromuje hrůzou, o něčem podobném nechtějí ani slyšet. A Rose… Té už dávno došlo, že jestli někdo dokáže najít bezpečné místo pro ten prokletý krétský artefakt, bude to jen ona sama…

Kapitola třetí: Když na skřeta narazíš…

Obyvatelé Drumcastlu se ukázali jako (víceméně) přívětiví lidé, nicméně vyvstala otázka, co teď s artefaktem. Vědci nebyli příliš ochotni podělit se o podrobnosti ohledně toho, co s ním zamýšlejí, a zejména Rose nehodlala pustit tak nebezpečnou věc z dohledu. Kromě toho se toho na hradě našlo na vysvětlování celkem dost – například zakryté klece na druhém nádvoří, ve kterých leželo několik zubožených zvířat. Obyvatelé klecí na první pohled nepatřili mezi obvyklou zvířenu skotské Vysočiny – v jedné kleci spal gryf, v druhé jednorožec a ve třetí (a ten se jako jediný zdál být alespoň trochu opečovávaný) obrovský huňatý pes. Jak se tam ale zvířata ocitla a co s nimi biolog Tobias zamýšlel, to naší družince nikdo říct nechtěl.

V jedné chvíli to už Evelyn nemohla vydržet a za pomoci trochy magie se s huňatým psem pokusila domluvit. Z psiska se vyklubal celkem nadšený, byť nepříliš bystrý společník – vyprávěl Evelyn, že se jmenuje Flíček, že je domácím mazlíčkem jakéhosi sira Alvina, se kterým chodívá na lov, a že jednoho večera, když byl pán pryč, ho doma přepadla nějaká skupina, odchytila ho a odvezla sem. A hrozně rád by prý domů.

V tu chvíli už handrkování o artefakt dostoupilo docela nepříjemné hranice a cestovatelé se tedy vydali do sklepa Drumcastlu, aby si nechali ukázat trezor, do kterého bude artefakt uložen, a zhodnotili jeho bezpečnost. Ve chvíli, kdy ale prozkoumávali nejhlubší sklepení, spustil někdo omylem alarm a celý Drumcastle se magicky zapečetil, včetně dveří do sejfů… Údajně do chvíle, než z Aberdeenu dorazí posádka a kapitán s klíčem. Už o poplachu prý vědí, tak do večera by tu mohli být.

Družinka nechtěla čekat půl dne ve vlhkém sklepě. Po dlouhém zkoumání se jim podařil objevit nečekanou slabinu v obranném systému hradu – únikovou chodbu vedoucí daleko za Drumcastle, ústící uprostřed strmé skalnaté stěny jakéhosi údolí. S trochou štěstí se jim podařilo dostat se dolů a pak, po několika hodinách cesty, doputovat zcela zničení i do Aberdeenu.

Gina nelenila a v nepřátelském cizím městě ihned navázala kontakt s místní spodinou. Skřetí a gobliní děti ulice dovedli všechny cestovatele k mámě jednoho z nich, staré skřetici, která jim dala jídlo a nechala je u sebe odpočinout, ale bylo zcela jasně vidět, že velkou radost z toho nemá. Pořád tak po očku pokukovala po Gině a něco si mumlala pod vousy. Od malých skřetů se také dozvěděli místní drby, zejména to, že se ve městě před několika dny usadila nějaká skupina, která si říká „Pěst spravedlnosti“, a pokouší se potírat zločin… respektive všechno, co považuje zločin, třeba i „… úplně nevinný kapsaření! Vždyť to je přece normální!“. Dozvěděli se i to, kde bydlí sir Alvin (jeden z nejhonosnějších domů ve městě), a že se o něm šeptá, že se za nocí mění ve vlka a chodí zabíjet ovce.

Skupinka se rozloučila se svými hostiteli a vydala se k domu sira Alvina, přemýšlejíce o tom, jak s ním navážou kontakt. Chtěli mu – výměnou za drobnou službičku – vrátit psa; usoudili totiž, že série „náhod“, které je provázely od prvního kontaktu s ředitelem Britského muzea, může znamenat jen jedno – že je jim bývalý upír Adrian Lenev v patách. A proti nadupírovi by pomoc vlkodlaka docela bodla.

Rudyho už delší dobu trápilo, že je nucen pohybovat se v necivilizované divočině. Jakmile tedy uviděl první holičství, ve kterém se shodou okolností prodávaly i pánské klobouky, vlezl okamžitě dovnitř s touhou udělat ze sebe pokud možno zase člověka. A kdo to nesedí ve vedlejší židli a nenechává si holit zarudlou, větrem ošlehanou tvář? Že by sir Alvin?

Slovo dalo slovo a sir Alvin (s notnou dávkou vrčení, křiku, mrmlání a vyhrožování) se nakonec s ostatními dohodl, že jim s Lenevem pomůže – výměnou za navrácení Flíčka a pomoc s onou tajemnou „Pěstí spravedlnosti“, která na místech, kde „nastolila pořádek“, zanechávala jako podpis otisk velké vlčí tlapy („A chápete, pak z toho mám problémy já, protože si všichni myslí, že s tím mám něco společnýho. Ale mě nějaký městský zlodějíčci a chlapi, co doma mlátěj ženský, fakt nezajímaj a nechci s nima bejt jakkoli spojovanej. Pche, starat se o takovou verbež!“)

V zapůjčeném kočáru se všichni vydali zpátky k hradu. Po cestě padla tma a družinka začala mít nepříjemný pocit, že je někdo sleduji. Ve stínech okolních lesů se občas mihlo velké šedé vlčí tělo sira Alvina, ale ve vzduchu viselo ještě něco dalšího, nějaký těžko uchopitelný stín, zachvění v měsíčním světle.

První útok přišel nečekaně. Několik mil za městem narazil kočár na cestu zahrazenou padlými kmeny – koně se splašili, vůz se převrhl a vyděšený kočí vyrazil do tmy. Z nejbližšího shluku stromů se vyrojila skupina skřetů, vedená tou starou skřeticí, která je před několika hodinami přivítala u sebe doma. Zdálo se, že důvodem útoku bylo to, že s sebou skupinka měla goblinku – a když už jsme u toho, tak určitě i spoustu užitečných a hodnotných věcí. Gina, která dobře věděla, jakou má šanci v jakékoli větší bitce, nehodlala nechat nic náhodě a jakmile se vymotala zpoza kočáru dříví, vyrazila do lesa.

Na cestě se strhl boj. Skřeti se vrhli na naše cestovatele, sir Alvin vyrazil na pomoc. V té chvíli se směrem od města ozvalo nadšené zavytí a zvolání: „Kdo to tu přepadává nebohé poutníky? Takovou nepravost nemůže Pěst spravedlnosti dovolit!“ Ke kočáru doběhl Thomas, kterého jen před několika dny vysvobodila krétské žezlo z pout vlkodlactví, s nadšením zavýsknutím se vrhl mezi skřety a začal se ohánět krátkým armádním mečíkem.

Gina to vše pozorovala z větve nedalekého stromu. Náhle ucítila, jak na ní sedá únava a s hrůzou si uvědomila, že se nemůže ani pohnout. Na větvi vedle ní se usadila černá mlha a pomalu se přetvořila do podoby usmívajícího se Adriana Leneva. Upír se ke goblince, zcela neschopné pohybu, naklonil a prstem jí přejel přes čelo. „Myslím, že bys mi mohla přinést to žezlo, co, holčičko?“ zašeptal a goblinka začala poslušně šplhat dolů ze stromu. Než ale stihl upír udělat cokoli dalšího, z větve stromu ho srazil obrovský šedý vlk. Všichni tři spadli na zem a Gina se rychle klidila z dosahu, zatímco rvoucí se sir Alvin a Adrian Lenev se ocitli na silnici.

Nezdálo se, že by měl vlkodlak nějak zvlášť navrch. Celý výjev – prchající skřety, výskajícího Thomase, Ginu kráčející toporně ke zbytkům kočáru a zkoprnělou, napůl zdecimovanou družinku – ozařovalo měsíční světlo. Evelyn k němu vztáhla ruce a na tváři se jí objevila stříbrná měsíční maska. Měsíční světlo zesílilo a Evelyn uviděla, jak se od upíra táhne ke goblince tenká černá nitka. Luskla prsty, nitka se přetrhla, Lenev vztekle zavřískl a Gina se zhroutila bezvládně na zem.

Pak už to šlo ráz na ráz. Během několika vteřin ležel Lenev na zemi a Rose nad ním vztekle mávala krétským žezlem. Po krátké poradě s ostatními přitiskla upírovi artefakt na hruď a Lenev se rozsypal v hromádku popele.

Skupinka se vrátila do hradu, kam už mezitím stihla dorazit posádka z Aberdeenu. Sir Alvin se znovu shledal se svým věrným psem, Thomase poznal – ukázalo se, že to byl on, kdo z něj udělal vlkodlaka – a rozhodl se, že ho přijme do smečky, aby ho měl pod kontrolou. Vědci byli zase rádi, že se jim vrátilo žezlo, ale když ho znovu chtěli dát do sejfu pod hradem, Rose jim odpověděla, že to ho radši hodí do jedovatého bahna hradního příkopu…

Kapitola druhá: Vlkodlačí vrchovina

Po zhaceném pokusu o vloupání se do podzemních sejfů Britského muzea se ředitel této ctihodné instituce rozhodne poslat předpokládaný cíl zlodějů, tajemný krétský artefakt ve tvaru býka, do bezpečí – do hradu Drumcastle nedaleko skotského Aberdeenu, kde má Britské muzeum detašované pracoviště. Zatímco oficiální posel vyjíždí přímou cestou nahoru na sever, menší oklikou si to po kolejích šine skupinka, která artefakt převáží ve skutečnosti.

Rudému Rudymu, Rose, Gině a Evelyn uběhlo prvních několik hodin v první třídě velice příjemně. Až těsně nad ránem, pár mil před Edinburghem, se dostavily první nepříjemnosti – vlak se zastavil kvůli závalu na trati. Zdržení se protahovalo a nezdálo se, že by se se situací dalo něco dělat. I padlo rozhodnutí – protože artefakt, který převáželi, chtěli čtyři kolegové (přátelé je teď možná ještě příliš silné slovo) předat co nejdřív, bylo nasnadě najít si nějaký alternativní dopravní prostředek. Místní vozkové a kočí si touto dobou už začali uvědomovat možný nečekaný výdělek plynoucí z této situace, a k nádraží dorazilo několik kočárů. Sice jich bylo méně než cestujících, drobnou lstí se však naší skupince podařilo jeden zabrat a vyrazil na sever.

Poté, co v Edinburghu podnikli to, co každý z nich považoval za vhodné – Rose navštívila knihovnu, Gina se na chvíli vmísila mezi místní pouliční dareby a rozšířila zprávu, že jejich poněkud výstředně vyhlížející skupina míří na západ na Glasgow, Rudý Rudy propustil skřeta Teda, který se k nim přidal v Londýně –, najala si naše skupinka kočár, který je měl dovést až do Aberdeenu. Měl… vozka je dovezl do necelé třetiny cesty, do podhůří pod skotskou Vysočinou. Jet dále by byla sebevražda, protože horské cesty se hemží loupeživými bandami skřetů a kromě toho tu jsou taky vlci. Nedal se přesvědčit sliby ani hrozbami a už se zdálo, že cesta k Aberdeenu nabere drastických rozměrů.

V tom okamžiku se však zpoza zatáčky vynořil oddíl skotských horalů, samozřejmě tedy ve službách Jejího Veličenstva. Ukázalo se, že mají za úkol tuto část hor od výše zmíněných loupeživých skřetů očistit, a po krátkém dohadování se k nim družinka přidala – vojáci je doprovodí na základnu zhruba na půli cesty mezi Edinburghem a Aberdeenem, a dále si pak už budou muset poradit sami.

Když však v podvečer dorazili k základně, ukázalo se, že něco je špatně. Ze dvou mužů, kteří měli základnu hlídat, jeden zmizel – druhý ležel na zemi s vyrvaným hrdlem. Vojáci se rozptýlili po okolí a hledali, ale nenašli ani svého muže, ani šelmu, která toto udělala. Zabarikádovali se tedy uvnitř chaty a čekali.

Evelyn to nedalo a okolo půlnoci, kdy už měsíc svítil vysoko na obloze, se proplížila ven a pohrála si trochu s měsíční magií. Ve stříbrném světle měsíce se před ní začal odvíjet příběh, tak, jak se zřejmě odehrál před několika málo hodinami. Dva muži, stojí, povídají si, opření o zeď horské chaty. Pak jednomu náhle tvář zrůzní vztekem – druhý něco vypráví, směje se, pokrčí rameny. První se otočí, odejde opodál a Evelyn vidí, jak se mění, jak se ze statného mladého muže stává obrovský vlk. Vlk se otáčí a vrhá se na druhého muže, drásá mu krk a nechává ho mrtvého na zemi. Pak měsíc zakryjí mraky a scéna zmizí.

Na druhý den ráno přijde k základně chybějící voják. Je celý podrápaný, zmatený, nic si nepamatuje. Naposled prý, jak se zemřelým Georgiem stáli na stráži, a pak se probral nahoře na kopci – jak se tam dostal, neví. Vojáci ho přijmou mezi sebe, šťastni, že alespoň jeden z nich se zachránil; Evelyn si ale všimne, že znovunalezený hrdina – jmenuje se Thomas – si dává velký pozor, aby se náhodou nedotkl některé ze stříbrných kulek, kterých je v horské základně velká zásoba.

Velitel jednotky vyšle Thomase a ještě jednoho vojáka do Aberdeenu, aby podali hlášení o tom, co se v chatě přihodilo (přece jen, nějaká velká dravá bestie tu vraždí naše muže…). Družinka po cestě z Thomase dostane, jak to vlastně ve skutečnosti bylo – býval zamilovaný do jedné dívky, která ho pak ale nechala právě kvůli onomu druhému vojákovi. Tento druhý mladík jí ale celkem brzy pustil k vodě – a dívka to neustála a spáchala ze žalu sebevraždu. V onen osudný večer, kdy oba mladíci stáli na stráži, na nešťastnou příhodu bohužel došla řeč a Thomas se neovládl.

„A to se ti stává často, že se takhle neovládneš?“
„No, když se měsíc blíží k úplňku, tak docela často… Moc příjemný to teda není, to vám řeknu.“
„A jak sis tento… eh… stav přivodil?“
„To víte… Když mě opustila, myslel jsem, že mi pukne srdce. Neměl jsem pro co žít, měsíce jsem se potácel na pokraji zhroucení. Tak jsem požádal jednoho dobrého přítele, aby se nade mnou slitoval, aby mě přivedl na jiné myšlenky a dal mi něco, pro co budu moct žít.“
„To jako aby z tebe udělal vlkodlaka?!“
„No, moc se mu nechtělo, ale přesvědčil jsem ho. Jenom jsem si myslel, že to bude jiné. Vlastně se pořád cítím mizerně, to se nijak nezměnilo, a ještě navíc se teď po večerech měním v nějakou bestii a žeru lidi… Teda ne vždycky, rozumějte, snažím se to ovládat, ale občas to člověku ujede…“

Víc o neznámém příteli Thomas prozradit nechtěl. Poté, co ale ostatní zjistili, že vlkodlakem být nechce, rozhodli se použít tajemný krétský artefakt znovu. Počkali, až se druhý voják, který je doprovázel, na chvíli vzdálí, a přiložili býčí žezlo Thomasovi na hruď. Žezlo se zachvělo, prasklinky se prohloubily, a Thomas vstal, zdravější a čilejší než kdy dřív. Až by se zdálo, že ho dotyk žezla vyléčil jen z negativních stránek vlkodlačství. A přestože nejprve z toho měli radost, zbývající den cesty do Aberdeenu se začalo ukazovat, že to s Thomasem možná dopadlo trochu jinak, že by jeden čekal. A když je pak těsně před branami Aberdeenu opustil a poslal dál na Drumcastle se slovy, že vyráží činit dobro do aberdeenských ulic, pouštěla ho družinka z dohledu jen velice nerada.

Artefakt ale každopádně odnesli v pořádku až do hradního depozitáře Britského muzea, kde je přivítali detašovaní pracovníci – biolog Tobias, který měl na vnitřním hradním nádvoří pár klecí s exotickými zvířaty, archeolog Peter, obdivovatel Roseiných příběhů, francouzský goblin Jeremy, chemik-alkoholik Phineas, který své experimenty vyléval do hradního příkopu a měnil jej v jedovatou překážku, a stařičký profesor Robert, který experimentoval s otvíráním bran do Férie. Byli rádi, že artefakt dorazil v pořádku – zaslechli totiž, že zen zával, kvůli kterému se zastavoval vlak do Edinburku, se ukázal jako čísi výmysl…

A protože při vstupu do hradu byla obrovská magická brána, které odhalila jakýkoli magický artefakt, schovala Gina svou harfičku z Muzea ven do okapu. Harfička sice žádné známky života nebo jakýchkoli magických schopností dosud neprojevila, zlodějka ale nepřestávala doufat.

Kapitola prvá: Z Londýna do skotských hvozdů

• Mark Parkinson odjíždí do Vídně, kde se má setkat s Adrianem Lenevem. Pověří Rose a dalších několik spolehlivých známých, aby se mu mezitím postarali o bejvák: goblinku Ginu, Sídhe Evelyn a bodrého otrhaného milionáře Rudého Rudyho.

• Jakmile vytáhne paty z domu, přispěchá posel z Britského muzea doprovázený policejním konstáblem, který potřebuje, aby mu skupinka pomohla. Země kolem Muzea se totiž otřásá, panu Whiattovi někdo ukradl pár automatonů, a sir Henry se bojí, že někdo jde po onom býčím artefaktu, který Rose s Markem dodali do sbírek Muzea. Požádá proto Markovy přátele, aby artefakt odvezli do Skotska – zatímco on vypraví „oficiálního“ posla.

• Skupina dorazí do Muzea, které se hroutí. Dostanou se až do tajného podzemního archivu, kde jsou uloženy ty nejvzácnější artefakty. Gině se podaří ukrást malou zlatou harfu.

• Než ale stihnou vyzvednout býčí artefakt a zase zmizet, jsou konfrontováni skupinou tří nájemných hrubiánů, kteří se pomocí kradených automatonů prokopali až do hlubin muzea. S vypětím všech sil se jim je podaří zdolat a artefakt odnést.

• Rudy s Evelyn se vydají tunelem, který se napojuje na londýnskou podzemní vlakovou dráhu. Po několika hodinách dorazí na nádraží a mezitím se jim podaří udělat si z jednoho z těch, kdo je napadli, skřeta Teda, nového přítele. Ted jim prozradí, že ho najal Adrian Lenev, ale on že teď bude klidně zase pracovat pro ně. Navíc je Lenev prý v Londýně.

• Rose s Ginou se mezitím dozvědí od Ginina kamaráda Jacka, že do Markova domu se v jejich nepřítomnosti vloupal jakýsi satyr, kterého Rose identifikuje jako Nikose Theocopoulose. Do její vlastní pracovny se ale nikdo nevloupal.

• Vyráží na nádraží, kde se skupinka zase setkává a sedá na vlak do Edinburghu. Rudy neodolá a koupí všem – včetně goblinky a skřeta – lístky do první třídy, čímž vzbudí na nádraží nemalé pozdvižení.