Tuesday 26 July 2011

Letní slunovrat - část druhá

V hotelovém pokoji s mrtvolou a netečným chlapcem dochází k rychlému přehodnocení situace. Dítě, které zavile odmítá komunikovat, je ponecháno svému osudu (poté, co mu Sir Henry vymaže vzpomínky na posledních patnáct minut) a mág se seržantem se vydávají prozkoumat obrovskou knihu, která ležela pod postelí, starý, zaprášený svazek s loupajícím se nápisem Necronomicon na deskách.

Sir Henry drží v rukou splněný sen. Získat životní dílo šíleného Araba Abdula Alhazreda, dokonce ve vzácném latinském překladu dánského učence Olause Wormia, to je víc, než si kterýkoli adept tajných umění může přát. K jeho rozčarování jsou ale stránky knihy prázdné, bez písmen, bez jakékoli magie - a ničemu nenapomáhá seržantova snaha objevit skryté písmo "nahřátím nad svíčkou." Zatímco mágovi je celkem jasné, že středověký mnich by sotva použil citrónovou šťávu k zapsaní tajných rituálů, seržant se nenechá odradit, a jeho pilná práce nakonec přináší i výsledky - na prázdných stránkách Necronomiconu si mrtvá žena z Innsmouthu vedla deník.

Elizabeth mezitím objeví (skrze důmyslně ukrytou díru ve zdi) ve vedlejším pokoji ženu, která si rozbaluje kufr obsahující několik plyšových hraček. Nejsou podobné ničemu, co zarytá milovnice podobných předmětů už někdy v životě viděla - některé mají chapadla, jiné jsou z jakéhosi prazvláštního materiálu připomínajícího šupiny, dalším se nepříjemně živě lesknou oči. Elizabth jim každopádně nemůže odolat, a vyráží na loupěživou výpravu.

Klepání na dveře. Obyvatelka pokoje poplašeně vzhlédne a zaklapne kufr. Po chvíli se klepání ozve podruhé. Žena přichází k zamčeným dveřím a opatrně se ptá:
"To jsi ty, Joshi?"
"Ne, ne, já nejsem Josh," odpoví zpoza dveří dívčí hlas překypující nadšením, "Jsem vaše sousedka."
"Tady žádný ocet nemáme," nenechá se žena vyvézt z rovnováhy. "Na shledanou!"

Elizabeth se do pokoje nedostane, ale situaci zachrání John Crowley, který se srze díru ve zdi s majitelkou plyšáků blíže seznámí. Nakonec - výsledkem působení svého neodolatelného šarmu - je ono seznámení poněkud bližší, než by si i tento lev salónů přál; žena, ač docela přátelská, má také onen špatně popsatelný rybí výraz, kterým se vyznačují obyvatelé Innsmouthu.

Žena z vedlejšího pokoje se snaží odsunout rám obrazu, který z druhé strany zakrývá díru ve zdi, ale popálí se o jed, kterým jej předtím Elizabeth natřela. John toho využívá a přichází coby zachránce dívky v nesnázích, hrdina vyzbrojený protijedem, který mu lékařka rychle strčí do ruky. Zatímco je Ryba ošetřována v koupelně svého pokoje, Elizabeth proniká dovnitř, ale má čas pouze na krátké prohlédnutí kufru.

John Crowley vždy věděl, že se dívkám líbí. Ale že náklonnost opačného pohlaví může zahrnovat uzamčení v pokoji a plnou pozornost slizké a studené osoby, to se mu už příliš nezamlouvalo. Rozhodl se tedy z ošemetné situace odejít, a to za pomocí tradičního eskamotérského triku - "jsem tu... a už tu nejsem!" Strhl z postele prostěradlo, postavil se doprostřed místnosti, a látku přes sebe přehodil. Následoval pokus o transport do skříně ve vedlejším Elizabethině pokoji, který se ale povedl jen částečně - skřín, ve které skončil, se nakonec nalézala někde trochu jinde.

Když opatrně vyhlédl ven a zjistil, že se přenesl do pokoje jakéhosi obřího muže v záplatovaných šatech, s obrovským černým plnovousem a nepročesávanými vlasy, krátce zauvažoval, jestli je na místě projevovat mu vděčnost za záchranu a poskytnutí azylu před dotěrnou Rybou. Než se mohl pořádně vzpamatovat, hromotluk se na něho obořil s jezdeckým bičíkem. Z následující rozpravy vyplynulo, že ve skříni, kde se Crowley zhmotnil, přechovával muž nějaké zvíře, se kterým si eskamotér zřejmě vyměnil místo.

Ryba vyběhla na chodbu, protože zaslechla, jak ve vedlejším pokoji něco zadunělo, a Elizabeth toho využila k opětovnému prozkoumání kufru. Zatímco se ale opájela neeuklidovskou geometrií plyšových chapadel, zpod zmačkaného prostěradla, které leželo na podlaze za ní, se ozvalo tiché zavrčení. V následující chvíli se bavlněná látka vzňala a z plamenů vyskočila podivná bytost, něco mezi psem a drakem. Hruď měla chráněnou chitinovým pancířem, na zádech a dlouhém ocase ostny, a z tlamy a boků jí na podlahu stékaly velké černé kapky, které rozežíraly parkety. Elizabeth vykřikla hrůzou.

Hromotluk s bičíkem vrazil Crowleymu do rukou upilovanou brokovnici a sám vyběhl na chodbu. Hazardnímu hráči se podařilo propotácet se kolem číhající Ryby a vpadnout do pokoje sira Henryho, kde si zabral láhev whisky a stočil se s ní do klubíčka v rohu za pohovkou. Seržant, nově ozbrojený revolverem, který získal od "Anglána," vyrazil ven z pokoje přímo doprostřed rvačky, a s pomocí ostatních se mu podařilo příšeru zlikvidovat. Velkou měrou přispěl i fakt, že Ryba, která chtěla zachránit Crowleyho, několika hrdelními zvuky pekelného psa ztišila natolik, aby do něj mohl seržant vypálit smrtící dávku.

Ukázalo se, že onen obrovský muž je lovec, který chyceného tindalského psa od někoho odkoupil a měl ho dodat arkhamskému profesoru Emmerichovi. Jeho silný přízvuk prozradí, že je daleko ze severu, z Kanady, ale patriotický seržant to nakonec překousne a skupinka se vydává do redhookské čtvrti, kam již chvíli předtím odvlekla Ryba i vzpouzejícího se Johna.

Kingsportská čtvrť Red Hook není příliš rozlehlá. Sestává se ze čtyř uliček kolem rozbořeného kostela, ve kterém je dnes údajně tančírna, několika podniků pochybné pověsti a desítky tmavých cihlových baráků. Lovec zavede své společníky do jedné putyky a pak se od nich odpojí, aby si domluvil další odchyt - sedí u baru s trampem, který loví v ruině nahoře na kopci krysy a občas "i něco víc." Čirou náhodou se skupinka usadí také nedaleko temné postavy v kápi, do jejíž mysli Sir Henry po několika pokusech pronikne.

Nemůže věřit svému štěstí - u očazeného stolu sedí jeden z vyšších členů místního kultu, jehož mysl se s každodenní všedností zaobírá logistickými detaily rituálů, například shánění černých kohoutů, vyklízení podzemních cest od nánosů bahna, vybírání členských poplatků, atp. Henrymu se podaří zjistit, kde zhruba se má oslava slunovratu odehrávat, jak se tam dostat, a také, že onen studentík, na kterého narazili ve vlaku, je pra-pra-pra-pra-pra synovcem onoho muže v kápi... i když o tom chudák mladík samozřejmě nemá ani ponětí.

Skupinka se sbírá a prochází ostatní místní podniky ve snaze nalézt Johna. Narazí na něj v podzemním hráčském doupěti, uprostřed hry o vzpomínky, jejíž pravidla - jak je patrno z jeho zoufalého pohledu - mu jsou zcela neznámá. Stejně tak i karty, které se nepodobají ničemu, s čím by měl normální člověk hrát. Sir Henry rychlým pročesáním mysli ostatních hráčů zjistí, o co jde, a pak se nenápadně posadí vedle Johna a začne před sebe vykládat platné kombinace karet. Šikovnému hazardnímu hráči stačí k pochopení jen málo, načež hru s přehledem vyhrává a shrábne i netradiční sázky, sestávající se ze vzpomínky na velkou výhru, vzpomínky na rituál, a dokonce z jedné vzpomínky erotické.

Do Kingsportu se vplížil večer a před skupinkou leží nelehký úkol - objevit místo, kde se slunovrat bude konat.


Monday 25 July 2011

The Arkham Advertiser uvádí -

Britský mág: "Všechny znamení tomu naznačují."
Americký seržant: "Všechna znamení, když už... Ta vaše zprzněná angličtina!"



Mág: "Dobře, tak teď půjdeme do kostela."
Seržant: "Ale já už se letos jednou modlil!"



GM: "Vidíš, jak ostatní vstoupili do hospody."
Gambler: "Snažím se nějak nenápadně získat jejich pozornost."
GM: "Jak přesně?"
Gambler: "No... třeba... hážu po nich oko!"
Mág (znechuceně): "Vyhýbám se mu!"



Jak je cynická lékařka přijímána svými společníky:
Mág: "Vypadá to, že profesora zajímají všechny příšery široko daleko."
Seržant: "Vážně? O doktorce neřekl ani slovo."



Hráči tohoto RPG mimo jiné také pravidelně hrají deskovou hru Arkham Horror, která spočívá zejména v prolézání různých lokací v Arkhamu a v likvidaci přívrženců Cthulhu. Postava lékařky v Arkhamu bydlí:

Některá z postav: "Takže tenhle člověk je lovec? No, už jsem jich pár zažil. V Arkhamu jich občas bývá až moc!"
Lékařka: "Myslíš každý čtvrtek? Ty mě taky pěkně štvou, dělaj randál, furt se navzájem střílej, a pořád lezou tam, kde nemaj co pohledávat!"

Wednesday 20 July 2011

Letní slunovrat - část prvá

Poznámka na úvod: Inspirováno dílem H. P. Lovecrafta, zejména povídkami Slavnost, Děs redhookské čtvrti a Krysy ve zdech. Nejsem si jistá, nakolik jsem svůj oblíbený herní systém znásilnila přesunutím příběhu sedm desetiletí do budoucnosti, ale s trochou improvizace a díky skvělým hráčům to dopadlo výborně. Kdyby měl někdo nápad, jak nenásilně zakomponovat do Příběhů Impéria Sanity checky, byla bych mu vděčná.



Ó, příteli a noční společníku, ty, jenž nacházíš potěchu ve vytí psů a v rozlité krvi, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky…

Posledních několik let se pro Sira Henryho, věčného studenta nejmenované britské univerzity, stalo téma školy a vzdělání obecně nepříliš často zmiňovaným pojmem. Se škraloupem na nedostudovaném diplomu a snad i v trestním rejstříku zaměnil rodnou Anglii za její ekvivalent lišící se, krom polohy na odlišném kontinentu, pouze přízviskem „Nová, “ a ve snaze prohloubit své znalosti v oblasti zakázaných věd navštívil proslulou miskatonickou univerzitu v zapadlém massachusettském městě Arkham.

Jeden z místních profesorů, zaměřením etnolog (i když jeho výzkumy by leckterý vědec s opovržením zavrhl) upozornil britského šlechtice na zajímavý rituál oslavy letního slunovratu, odehrávající se v nedalekém Kingsportu. Přestože emeritní profesor nebyl schopen či ochoten poskytnout Henrymu více informací, přeci jen mu doporučil vzít si s sebou do Kingsportu průvodce a pokud možno i nějaký ten doprovod.

Jak se ukázalo, jen nemnozí ctihodní arkhamští občané by se do pověstmi opředeného Kingsportu vydali dobrovolně, zejména v doprovodu nepříjemného cizince. Slovo však dalo slovo, peníz dal peníz, a brzy si lord zajistil služby lehce excentrické – nebo to alespoň dovedně předstírající – lékařky Elizabeth, tahající s sebou krom nutného vybavení i několik plyšových hraček. Několik prohraných partií karet v Hibbsově zájezdním hostinci a nedostatek hotovosti k zaplacení dluhu zajistily Henrymu také doprovod šikovného hazardního hráče Johna Crowleyho.

Crowleyho jméno, hlasitě pronesené v drobné rozepři, která se strhla nad dohranou partií, zaujalo Benedikta Thomase III., patriotistického seržanta ve výslužbě. Shodou okolností věděl, že jeho zesnulý přítel Alphonse Crowley měl syna Johna, o kterém se ale mělo za to, že zahynul ve Velké válce. Seržant se slzou v oku nad znovunalezením syna svého přítele zaplesal, a Crowley neměl to srdce mu sdělit, že pouze využil shody jména, aby si opatřil papíry vojína Johna Crowleyho, kterými zakryl vlastní neparticipaci v onom velkolepém projektu, který později vešel v název První světová válka. Benedikt se rozhodl, že na syna svého přítele bude od té chvíle dohlížet, a znamená-li to jet s nějakým šíleným profesůrkem do Kingsportu, čert to vem, pojede taky.

Sobota 19. června 1927

Ve vlaku se skupinka setkala s nadšeným a poněkud roztržitým studentem, který do Kingsportu jel na návštěvu za svými příbuznými, kteří ho pozvali na oslavu slunovratu. Student teosofie a teorie umění z umělecké školy na Rhode Islandu byl z projevů osazenstva kupé, do kterého si přisedl, poněkud zmaten, ale šarmu uhrančivé doktorky neodolal a s příslibem opětovného shledání jí věnoval svou vizitku, na které se kolem vyraženého nápisu Anthony Harris, Esq. vinulo několik okultistických symbolů.

Kingsport, ač malebné městečko na pobřeží, nepůsobil na první pohled příliš vřele. Na ulicích nebyli lidé, a pokud někdo stál v předzahrádce, počatoval cizince nepřívětivým pohledem a ihned mizel za zavřenými dveřmi. Skupinka se ubytovala v hotelu U kančí hlavy, který byl téměř celý zabrán přespolními hosty přijíždějícími na slavnost slunovratu, ale až na nerudného recepčního, který zarputile odolával jakýmkoli pokusům o to, vypáčit z něj informace, však dlouho na nikoho dalšího nemohli narazit. Ani v luxusním prvním patře, kde měli pokoje Sir Henry a Elizabeth, ani v poněkud skromnějších, takřka podkrovních, prostorách obsahujících pokoj seržanta a Crowleyho, se po chodbách nikdo nepohyboval.

Elizabeth svůj pokoj raději ihned po příchodu prohledala – člověk nemá nic nechat náhodě. A vskutku, odklopením jedné nepříliš povedené krajinky vyvedené v melancholických barvách objevila širokou díru ve zdi, kterou mohla bez problémů přehlédnout vedlejší pokoj. Prázdný. Mistryně jedů neváhala a okamžitě potřela jak zadní stranu obrazu, tak vnější kliku na dveřích svého pokoje agresivní tekutinou vlastní výroby. Načmárala pak na papír rádoby záhadné runy a šla je ukázat vrátnému s tím, jestli náhodou nepatří obyvatelům vedlejšího pokoje. Recepční ale jen zbledl a pak jí ale poradil, ať si hledí svého.

Seržant s Crowleym vyrazili do hostince na opačné straně náměstí, kde se nad bramboračkou a několika panáky seznámili s místním farářem, kterého neblahá situace ve farnosti dohnala nejen k zoufalství, ale i k alkoholismu. Stěžoval si, že o pořádného křesťana nezavadil těch dvacet let, co tu je, a že všichni místní propadli nějakému pohanskému kultu. Sám se ho snaží sice vymýtit, seč to jde, ale zatím neslaví úspěchy. Veškerá ta pohanská chátra se sdružuje v neblaze proslulé kingportské čtvrti Red Hook, válí se tam v hospodách a hráčských doupatech, v sobotu slaví a v neděli spí. Jediné místo, kde od nich má trochu pokoj, je právě tenhle hostinec, U královské koruny.

Sir Henry mezitím ve vlastním pokoje provedl rychlé kouzlo pro objevení zbytků jakýchkoli předchozích rituálů, a chvění v energických proudech pokoje ho přivedlo k uvolněnému prknu v jednom rohu místnosti. Ve vyhloubené jamce pod ním se ukrývala pulzující černá koule. Sir Herny jí nedočkavě uchopil a jeho mysl byla zaplavena děsivou vizí.

Vznášel se nad podivně starobyle vyhlížejícím městečkem Kingsport. Idylu letního odpoledne s pomalu se prodlužujícími stíny najednou pokazila černohnědá vlna krys, která je jako příboj vyvalila ze zříceniny na skalnatém ostrohu čnícím nad rozbouřenými vlnami kingsportského zálivu. Vlna doběhla až do města, kde se vyděšení obyvatelé rozutíkávali do svých domovů - a zde vize skončila. Sir Henry se probral na zemi ve svém pokoje, třímaje v ruce střepy, ze kterých kapala mazlavá černá tekutina.

Elizabeth se mezitímposadila pod sochu neznámého vojína na náměstí. Spatřila v okně ve třetím patře hotelu ustrašeně vyhlížející tvář nějakého chlapce, a vzápětí nedaleko postávající holčičku, kterou se její babička pokusila odvést pryč. Za pomoci plyšových zvířátek se lékařce podařilo vzbudit u oné malé holčičky důveru, a tak jí za pochování plyšového psa vyprávěla o vlastním štěněti, které jí vzali, protože příliš slabě vylo, o tom, jak její rodina Věří, ačkoli se to panu faráři nelíbí, ale ona je na to ještě moc malá, a o tom, jak jí učí říkat básničku před spaním. Na Elizabethino naléhání se o svou modlitbičku i podělila:

Ó, příteli a noční společníku, ty, jenž nacházíš potěchu ve vytí psů a v rozlité krvi, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsící s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!

Všichni se scházejí s nově nabytými informacemi v pokoji Sira Henryho, kterému Elizabeth ošetřuje zraněnou ruku - kousek tkáně ale zůstává částečně znecitlivělý. Skupinka odchází prozkoumat pokoj ve třetím patře, kde lékařka spatřila chlapcovu tvář.

V místnosti leží na posteli nemocná žena a u okna opravdu sedí malý hoch, naprosto netečný k okolnímu světu. Při pokusu o navázání konverzace nereaguje, jen si vezme jednoho z Elizabethiných plyšáků, začne výt a pak, velice teatrálně, zakroutí plyšovému psu krk.

Johnu Crowleymu se konečně přesvědčit recepčního, aby se s ním podělil o nějaké zajímavosti. Dozví se, že hotel už je plný lidí, kteří přijeli na slavnost. Jsou zvláštní, tiší, příliš nemluví. V pokoji ve třetím patře bydlí jakási dvojice z Insmouthu, ona je prý docela normální, ale ten chlap a to dítě... Škoda slov. Recepční zároveň gamblera zapřísahá, aby se už na nic neptal a po ničem, nepátral. Když už prý musí, tak ať navštíví redhookskou čtvrť - tam se scházejí ti, kteří slaví slunovrat. On sám zůstává raději doma.

Lékařka se pokouší nemocnou ženu zachránit, ale nepodaří se jí to – lék, který jí podá, naopak prolomí jakousi poslední vytrvalou vůli k životu. Žena umírá s díky na rtech a s přáním, aby si Elizabeth vzala "tu strašlivost, hrůznost - tu příšernou knihu, která je pod postelí." V okamžiku smrti přibíhá i Sir Henry a snaží se pomocí magie ženu zachránit. Málem je jejím duchem posednut, ale nakonec odolá, a je odměněn mnoha scénami z jejího života, které mu probíhají před očima.

Na jejich základě lze směle konstatovat, že smrt byla pro onu dívku vysvobozením. Byla ženou jednoho z Rybích lidí, kteří se pod innsmouthskými moly oddávají temným rituálům a obcují s bytostmi, o kterých se dozvídají jen utopení námořníci...

The Arkham Advertiser uvádí -

Mág se dotkne podezřelé pulzující černé koule a má vizi.
GM: „Vznášíš se nad městem. Všude ticho, klid, lidé procházejí ulicemi. Najednou zaslechneš temný zvuk, hluk a ševelení, jako dupot tisíců a tisíců malých nožiček. Ze zříceniny na útesu se vynoří –„
Hráč: „Zavazadlo!“



Gambler: „Ten hráčský brloh půjdu prozkoumat já. Rád hraji s neznámými lidmi… přesněji řečeno, s lidmi, kteří mě ještě neznají...“



Nedostatečná znalost reálií (lékařství v roce 1927)
Hráčka lékařky: „Tak nevím, co bych jí mohla píchnout… něco proti zápalu plic.“
GM: „Penicilin? A dá se to vůbec píchat?“
Druhý hráč: „To by asi byly spíš tablety, ne?“
GM: „Píchni jí to, to je víc kůl!“
Třetí hráč (konzultuje Google): „Nerad vám to kazím, ale na penicilin si ještě rok počkáme.“

(objeven v roce 1928...)