Úterý 20. srpna 1867
Sir Hugh Ashcroft bydlel v Londýně již čtvrtým rokem, byl relativně proslulým obchodníkem se zbraněmi, ale do onoho pošmourného rána si mohl o zakázkách pro vyšší společnost jen nechat zdát. Když mu byla doručena vizitka s iniciály W. W. a vzkazem, aby se dostavil do Hyde Parku k jistému rybníčku, který je častým místem schůzek pochybného charakteru, nelenil a příslušného adresáta v pravý čas vyhledal. Lord William Wright se nepříliš konkrétními slovy vyjádřil o určité zakázce na velké zbraně, které by mu mohly pomoci při lovu jakéhosi indického zvířete, na kterého je puška na slony krátká, a pozval Sira Hugha na večírek, který ten večer pořádal, a na kterém by se mohli dohodnout blíže.
Ten den přijal Ashcroft ještě jednoho zákazníka, skotského mečíře Colina Maguira, který o sobě tvrdil, že vyrábí nejlepší chladné zbraně v celém Londýně. Obchodní spolupráce se málem zvrhla, když Hugův sluha Jenkins omylem donesl místo skotské whisky irskou, ale naštěstí bylo neštěstí včas zažehnáno. Maguire odešel a záhy po něm vyrazil po jeho stopách James zvaný Otrapa, jeden z věčně nalitých Ashcroftových informátorů.
William Wright měl shodou okolností téhož dne ještě jednu pochůzku, a to za svou známou z Indie, slečnou Charlottou. Kdysi se s ní seznámil na jednom večírku a nebyl slepý k jejím vnadům – na naléhání dobrodružné dívky jí seznámil se základy okultismu a magie, což mu, v okamžiku, kdy se o tom dozvěděl Charlottin otec, zabránilo dále se s ní stýkat. Nepřišlo mu však nevhodné svou známou pozvat na večerní společenskou událost, i zastavil se u ní a na jeho naléhání Charlotta pozvání přijala.
Ta vlastně trávila celý den zavřená ve svém pokoji, kde pilně opisovala a obkreslovala plány, které s Henrym den předem ukořistili ve venkovním sídle Edmunda Wilcoxe. Několikrát jí přišla zpráva, že by Henry (a zejména jeho otec) velice uvítali, kdyby jim desky s náčrty přivezla, ale podařilo se jí setkání odložit až na druhý den. Svému otci oznámila, že jde na setkání Klubu cestovatelů a společně se svým doprovodem, panem Maycroftem, se vydali na večírek, kam je pozval lord Wright.
Lady Elizabeth Darkwood se od rána věnovala studiu knih, které den předtím nalezla v městské knihovně. Od svého muže se dozvěděla, že autor té nejdůležitější, Benjamin Wells, je oxfordským profesorem chemie, a byl velice dlouho členem vědecko-okultistického spolku Elysium. V pozdějším věku se od klubu distancoval a začal se zabývat serióznější vědou, nicméně stále byl čestným členem a udržoval aktivní styky se svými bývalými kolegy.
Ten večer se shodou okolností konala sešlost členů a přátel Elysia, na kteroužto událost byl pozván i lord Howard jakožto bývalý člen. Nabídl své ženě, že tam může jet a zkusit, jestli potká profesora Wellse, ta ale odmítala do chvíle, než se objevil i doktor James Richmond a nenabídl jí doprovod. Společně tedy vyrazili do akademického klubu, kde se sraz konal, a také si s ním dohodla na čtvrtek první ze série schůzek ohledně své nepříjemné situace.
U Zlaté lišky byl klub či hostinec pro vyšší třídu, kde se srazy různých oxfordských i londýnských klubů konávaly velice často. Dokonce tak často, že v jednom z výklenků v pseudogotické výzdobě salónku v prvním patře mělo Elysium svou vlastní skříň, kam členům personál odkládal věci, které si v klubu při bujných oslavách a shledání zapomínali. Při této příležitosti chyběla sjednocující postava profesora Wellse, takže účast byla menší, ale atmosféra přesto příjemná. Kromě již zmíněných hostů a samotného hostitele tu byla i Lady Belinda, Wellsova žena, sama brilantní chemik, dále její známá Arlaigh MacLeod, skotská lairdka, na jejímž sídle na Vysočině právě ze studijních důvodů pobýval profesor Benjamin, a spolupracovnice Williama Wrighta, svérázná dobrodružka Tanya Kingsley.
Večírek probíhal v příjemné atmosféře – v erární skříni byla krom různých druhů alkoholu objevena i dóza s neznámým kořeněným druhem čaje, na které bylo napsáno jméno doktora Richmonda. Přestože si postarší pán nevzpomínal, že by si čaj nějak pořizoval, společnost usoudila, že to zřejmě byl zapomenutý dárek k narozeninám a Lady Elizabeth, čajový expert, jej pro společnost připravila a podávala. Siru Ashcroftovi se podařilo sjednat si s Wrightem a Kingsleyovou zakázku na rotační harpunomety, výbušniny a jiné velké zbraně, celkově obchod za několik tisíc guinejí. Slečna Kingsleyová mu dokonce i ukázala náčrtek zvířete, které se chystali s Lordem Wrightem ulovit, obřího tvora, kterého Hugh ještě nikdy v životě neviděl (a když mu došlo, že večírek je pořádán okultistickou společností, začal o jeho existenci i trochu pochybovat).
Toto byla poslední věc, kterou od Tanyi někdo viděl či slyšel, protože celý večer byl hrůzně eskalován, když v jedné z bočních místností bylo nalezeno dívčino uškrcené tělo. V té chvíli začalo být i některým lidem ze společnosti velmi těžko a Lord Wright během několika minut usnul tvrdým spánkem. Společnost zavolala Scotland Yard, a než policisté dorazili, snažili se účastníci večírku sami přijít na to, kdo by byl býval mohl slečnu Kingsleyovou zavraždit. Doktor Richmond a Sir Hugh také usoudili, že malátnost a spánek, který zachvátil některé z hostů, má na svědomí tajemný čaj a vypumpovali spícímu Lordu Williamu žaludek.
Členové Elysia byli známí svou láskou k alternativní medicíně a psychologii, a tak na podnět Belindy byla celá společnost podrobena hypnóze. Ze dvou přítomných známých hypnotizérů – doktora Richmonda a Arlaigh MacLeod – se operace gentlemansky ujal Richmond. Na otázky ohledně vraždy odpovídali téměř všichni záporně, nicméně výjimky se našly. Skotská lairdka byla jediná, kromě Williama, která Tanyu znala z dřívějška. Seznámila se s ní, když jí prodala několik štěňat ze své chovné stanice vlkodavů.
Mimo to odpověděla slečna Charlotta na otázku, zda Tanyu zavraždila, že ano. Ale že neví proč a že Kingsleyovou viděla dnes večer poprvé v životě.
V té chvíli dorazila policie a všechny odvezla do Scotland Yardu, kde je jeden po druhém vyslýchal (dokonce i docela slušně) inspektor King. Z postupných výpovědí zjistil o všem, co se na večírku dělo, dokonce i o hypnóze a Charlottině „přiznání“ – nicméně vyděšenou dívku ujistil, že hypnóza se mezi moderní vyšetřovací metody opravdu nepočítá.
Sir Hugh pojal podezření, že schopná Skotka svou hypnózu pouze fingovala a neodpovídala zcela podle pravdy, podezření, které okamžitě ostatním sdělil. Nebyl však čas s touto skutečností dále operovat, tak se Ashcroft rozhodl převzít věci do svých rukou. S Jamesovou pomocí zjistil, kde skotská lairdka bydlí a výhrůžným dopisem jí pozval na schůzku. Na té se mu podařilo zůstat inkognito, a pokusil se Arlaigh vydírat, nicméně situace nedopadla příznivě a dáma se mu nepřímo vysmála a se svými dvěma vlkodavy odkráčela pryč.
Středa 21. srpna 1867
Díky intervenci Elizabethina muže se zprávy v tisku o skandálu U Zlaté lišky snížily na minimum, a Lady Darkwoodová byla ušetřena jak společenského skandálu, tak všetečných otázek své přítelkyně Margaret. Vydala se se svými psy na procházku a v parku potkala svou známou z předešlé noci, tichou lairdku, která venčila své dva vlkodavy. Dámy se pozdravily a porozprávěly, přičemž se hovor točil kolem zuřivých psů, které Elizabeth nedávno viděla napadnout lorda Maxwella. Když se Arlaigh pokusila pohladit jednoho z darkwoodských ohařů, jinak přátelský pes naježil srst a schoval se za sukně své paní.
Na druhé straně Londýna si sir Hugh procházel možnosti, jak zachránit zakázku roku. Ze dvou lidí, kteří mu jí zadali, byl jeden mrtvý a druhý spal doma s vypumpovaným žaludkem. Zároveň se rozhodl, že se podezřelé Skotce musí nějak, jakkoli, dostat na kobylku – a že by rovnou mohl začít s jejími čokly.
„Jenkinsi, zavolej Jamese!“
„Jamesovi jste zadal jiný úkol, pane.“
„Aha, to je pravda. Inu, nerad to říkám, ale budeme muset použít těžší kalibr… zavolej Roba.“
Rob, liliputánský kapsář a zlodějíček s nepříjemně vlezlým cockneyským přízvukem, byl zásoben několika librami masa a lahví jakéhosi roztoku, což měl smíchat a předhodit macleodským vlkodavům. Ani James, který se vrátil se zprávami o skotském mečíři, nezůstal nevyužit – další obětí jeho důvtipného vyzvídání se stala slečna Charlotta.
Ta v té chvíli byla po návštěvě u doktora Richmonda, který jí slíbil pomoci s očištěním jejího jména. Domluvili se, že ve čtvrtek k němu Charlotta zajede a on se pokusí s pomocí svých kolegů provést hypnotický rituál a zjistit, zda si dívka nevzpomene na nějaký podstatný detail. Charlotta pokračovala na večeři do rodinného domu Wilcoxů, vily v jedné z lepších londýnských čtvrtí, kde jí byly ihned Johnem Wilcoxem nenápadně zabaveny desky s plány na děsivý přístroj. Následně, po večeři, jí Henry nabídl, že jí ukáže několik kinematografických projekcí – zatímco hledal správné pásky a připravoval promítací přístroj, zaslechla Charlotta ze sklepního okna tklivý nářek a tiché volání o pomoc. Když nahlédla do místnosti, spatřila chlapce, trochu mladšího než ona sama, potlučeného k nevíře a evidentně velice vyděšeného…
Sir Hugh Ashcroft bydlel v Londýně již čtvrtým rokem, byl relativně proslulým obchodníkem se zbraněmi, ale do onoho pošmourného rána si mohl o zakázkách pro vyšší společnost jen nechat zdát. Když mu byla doručena vizitka s iniciály W. W. a vzkazem, aby se dostavil do Hyde Parku k jistému rybníčku, který je častým místem schůzek pochybného charakteru, nelenil a příslušného adresáta v pravý čas vyhledal. Lord William Wright se nepříliš konkrétními slovy vyjádřil o určité zakázce na velké zbraně, které by mu mohly pomoci při lovu jakéhosi indického zvířete, na kterého je puška na slony krátká, a pozval Sira Hugha na večírek, který ten večer pořádal, a na kterém by se mohli dohodnout blíže.
Ten den přijal Ashcroft ještě jednoho zákazníka, skotského mečíře Colina Maguira, který o sobě tvrdil, že vyrábí nejlepší chladné zbraně v celém Londýně. Obchodní spolupráce se málem zvrhla, když Hugův sluha Jenkins omylem donesl místo skotské whisky irskou, ale naštěstí bylo neštěstí včas zažehnáno. Maguire odešel a záhy po něm vyrazil po jeho stopách James zvaný Otrapa, jeden z věčně nalitých Ashcroftových informátorů.
William Wright měl shodou okolností téhož dne ještě jednu pochůzku, a to za svou známou z Indie, slečnou Charlottou. Kdysi se s ní seznámil na jednom večírku a nebyl slepý k jejím vnadům – na naléhání dobrodružné dívky jí seznámil se základy okultismu a magie, což mu, v okamžiku, kdy se o tom dozvěděl Charlottin otec, zabránilo dále se s ní stýkat. Nepřišlo mu však nevhodné svou známou pozvat na večerní společenskou událost, i zastavil se u ní a na jeho naléhání Charlotta pozvání přijala.
Ta vlastně trávila celý den zavřená ve svém pokoji, kde pilně opisovala a obkreslovala plány, které s Henrym den předem ukořistili ve venkovním sídle Edmunda Wilcoxe. Několikrát jí přišla zpráva, že by Henry (a zejména jeho otec) velice uvítali, kdyby jim desky s náčrty přivezla, ale podařilo se jí setkání odložit až na druhý den. Svému otci oznámila, že jde na setkání Klubu cestovatelů a společně se svým doprovodem, panem Maycroftem, se vydali na večírek, kam je pozval lord Wright.
Lady Elizabeth Darkwood se od rána věnovala studiu knih, které den předtím nalezla v městské knihovně. Od svého muže se dozvěděla, že autor té nejdůležitější, Benjamin Wells, je oxfordským profesorem chemie, a byl velice dlouho členem vědecko-okultistického spolku Elysium. V pozdějším věku se od klubu distancoval a začal se zabývat serióznější vědou, nicméně stále byl čestným členem a udržoval aktivní styky se svými bývalými kolegy.
Ten večer se shodou okolností konala sešlost členů a přátel Elysia, na kteroužto událost byl pozván i lord Howard jakožto bývalý člen. Nabídl své ženě, že tam může jet a zkusit, jestli potká profesora Wellse, ta ale odmítala do chvíle, než se objevil i doktor James Richmond a nenabídl jí doprovod. Společně tedy vyrazili do akademického klubu, kde se sraz konal, a také si s ním dohodla na čtvrtek první ze série schůzek ohledně své nepříjemné situace.
U Zlaté lišky byl klub či hostinec pro vyšší třídu, kde se srazy různých oxfordských i londýnských klubů konávaly velice často. Dokonce tak často, že v jednom z výklenků v pseudogotické výzdobě salónku v prvním patře mělo Elysium svou vlastní skříň, kam členům personál odkládal věci, které si v klubu při bujných oslavách a shledání zapomínali. Při této příležitosti chyběla sjednocující postava profesora Wellse, takže účast byla menší, ale atmosféra přesto příjemná. Kromě již zmíněných hostů a samotného hostitele tu byla i Lady Belinda, Wellsova žena, sama brilantní chemik, dále její známá Arlaigh MacLeod, skotská lairdka, na jejímž sídle na Vysočině právě ze studijních důvodů pobýval profesor Benjamin, a spolupracovnice Williama Wrighta, svérázná dobrodružka Tanya Kingsley.
Večírek probíhal v příjemné atmosféře – v erární skříni byla krom různých druhů alkoholu objevena i dóza s neznámým kořeněným druhem čaje, na které bylo napsáno jméno doktora Richmonda. Přestože si postarší pán nevzpomínal, že by si čaj nějak pořizoval, společnost usoudila, že to zřejmě byl zapomenutý dárek k narozeninám a Lady Elizabeth, čajový expert, jej pro společnost připravila a podávala. Siru Ashcroftovi se podařilo sjednat si s Wrightem a Kingsleyovou zakázku na rotační harpunomety, výbušniny a jiné velké zbraně, celkově obchod za několik tisíc guinejí. Slečna Kingsleyová mu dokonce i ukázala náčrtek zvířete, které se chystali s Lordem Wrightem ulovit, obřího tvora, kterého Hugh ještě nikdy v životě neviděl (a když mu došlo, že večírek je pořádán okultistickou společností, začal o jeho existenci i trochu pochybovat).
Toto byla poslední věc, kterou od Tanyi někdo viděl či slyšel, protože celý večer byl hrůzně eskalován, když v jedné z bočních místností bylo nalezeno dívčino uškrcené tělo. V té chvíli začalo být i některým lidem ze společnosti velmi těžko a Lord Wright během několika minut usnul tvrdým spánkem. Společnost zavolala Scotland Yard, a než policisté dorazili, snažili se účastníci večírku sami přijít na to, kdo by byl býval mohl slečnu Kingsleyovou zavraždit. Doktor Richmond a Sir Hugh také usoudili, že malátnost a spánek, který zachvátil některé z hostů, má na svědomí tajemný čaj a vypumpovali spícímu Lordu Williamu žaludek.
Členové Elysia byli známí svou láskou k alternativní medicíně a psychologii, a tak na podnět Belindy byla celá společnost podrobena hypnóze. Ze dvou přítomných známých hypnotizérů – doktora Richmonda a Arlaigh MacLeod – se operace gentlemansky ujal Richmond. Na otázky ohledně vraždy odpovídali téměř všichni záporně, nicméně výjimky se našly. Skotská lairdka byla jediná, kromě Williama, která Tanyu znala z dřívějška. Seznámila se s ní, když jí prodala několik štěňat ze své chovné stanice vlkodavů.
Mimo to odpověděla slečna Charlotta na otázku, zda Tanyu zavraždila, že ano. Ale že neví proč a že Kingsleyovou viděla dnes večer poprvé v životě.
V té chvíli dorazila policie a všechny odvezla do Scotland Yardu, kde je jeden po druhém vyslýchal (dokonce i docela slušně) inspektor King. Z postupných výpovědí zjistil o všem, co se na večírku dělo, dokonce i o hypnóze a Charlottině „přiznání“ – nicméně vyděšenou dívku ujistil, že hypnóza se mezi moderní vyšetřovací metody opravdu nepočítá.
Sir Hugh pojal podezření, že schopná Skotka svou hypnózu pouze fingovala a neodpovídala zcela podle pravdy, podezření, které okamžitě ostatním sdělil. Nebyl však čas s touto skutečností dále operovat, tak se Ashcroft rozhodl převzít věci do svých rukou. S Jamesovou pomocí zjistil, kde skotská lairdka bydlí a výhrůžným dopisem jí pozval na schůzku. Na té se mu podařilo zůstat inkognito, a pokusil se Arlaigh vydírat, nicméně situace nedopadla příznivě a dáma se mu nepřímo vysmála a se svými dvěma vlkodavy odkráčela pryč.
Středa 21. srpna 1867
Díky intervenci Elizabethina muže se zprávy v tisku o skandálu U Zlaté lišky snížily na minimum, a Lady Darkwoodová byla ušetřena jak společenského skandálu, tak všetečných otázek své přítelkyně Margaret. Vydala se se svými psy na procházku a v parku potkala svou známou z předešlé noci, tichou lairdku, která venčila své dva vlkodavy. Dámy se pozdravily a porozprávěly, přičemž se hovor točil kolem zuřivých psů, které Elizabeth nedávno viděla napadnout lorda Maxwella. Když se Arlaigh pokusila pohladit jednoho z darkwoodských ohařů, jinak přátelský pes naježil srst a schoval se za sukně své paní.
Na druhé straně Londýna si sir Hugh procházel možnosti, jak zachránit zakázku roku. Ze dvou lidí, kteří mu jí zadali, byl jeden mrtvý a druhý spal doma s vypumpovaným žaludkem. Zároveň se rozhodl, že se podezřelé Skotce musí nějak, jakkoli, dostat na kobylku – a že by rovnou mohl začít s jejími čokly.
„Jenkinsi, zavolej Jamese!“
„Jamesovi jste zadal jiný úkol, pane.“
„Aha, to je pravda. Inu, nerad to říkám, ale budeme muset použít těžší kalibr… zavolej Roba.“
Rob, liliputánský kapsář a zlodějíček s nepříjemně vlezlým cockneyským přízvukem, byl zásoben několika librami masa a lahví jakéhosi roztoku, což měl smíchat a předhodit macleodským vlkodavům. Ani James, který se vrátil se zprávami o skotském mečíři, nezůstal nevyužit – další obětí jeho důvtipného vyzvídání se stala slečna Charlotta.
Ta v té chvíli byla po návštěvě u doktora Richmonda, který jí slíbil pomoci s očištěním jejího jména. Domluvili se, že ve čtvrtek k němu Charlotta zajede a on se pokusí s pomocí svých kolegů provést hypnotický rituál a zjistit, zda si dívka nevzpomene na nějaký podstatný detail. Charlotta pokračovala na večeři do rodinného domu Wilcoxů, vily v jedné z lepších londýnských čtvrtí, kde jí byly ihned Johnem Wilcoxem nenápadně zabaveny desky s plány na děsivý přístroj. Následně, po večeři, jí Henry nabídl, že jí ukáže několik kinematografických projekcí – zatímco hledal správné pásky a připravoval promítací přístroj, zaslechla Charlotta ze sklepního okna tklivý nářek a tiché volání o pomoc. Když nahlédla do místnosti, spatřila chlapce, trochu mladšího než ona sama, potlučeného k nevíře a evidentně velice vyděšeného…
